Fantasy příběhy

7. Zahalený v touze

Předchozí díl

Seděl u ohně, jeho vlasy zavlály v poryvu větru, odhrnul si je tedy z tváře. Dotkl se své brady a projel prsty strništěm, dělal to vždy, když přemýšlel. Všimla si toho, docela si oblíbila ho pozorovat, jezdil za nimi každou noc, k ní jezdil tedy jen kvůli tomu, aby zkontroloval, jak se jí daří, ale on se těšil úplně na někoho jiného. Ale ona tady nebyla, tak se mohla dívat, ráda se na něj dívala, byl to hezký pohled, když nemohla nic jiného, aspoň to. Někde v táboře byl nějaký povyk, tak sebou cukla a nechtěně šlápla na větvičku, která zapraskala, přitom chtěla být tichá. Rychle se otočila, aby zjistila, jestli si něčeho všiml, ale jak se zdálo, dál seděl nevyrušeně na kmeni stromu u ohně. Oddychla si a potichu se vzdalovala, přičemž sledovala, jestli se na ni neotočí, což nechtěla.

,,Nemusíš se tak plížit, vím, že tam stojíš už hodinu. Není ti tam zima? Místa tady je dost.“

Braveg napůl pootočil hlavu směrem k ní, ale pak se díval dál do ohně, vložil do něj ruku a plameny si nechal pobíhat po dlani až k ramenům, Stalys se automaticky objevila ihned vedle něj a rukou mu začala oprašovat košili, ale oheň dál hořel, popálila si akorát tak ruce, vyjeveně se dívala na jeho rameno.

,,Ehm...Bravegu, hoříš.“

,,Já vím, nic mi to neudělá, je to moje část síly ochránce, posaď se, aspoň tady nebudu tak sám.“

,,Tobě ale samota nevadí, líbí se ti víc, než společnost. A taky miluješ tmu a temnotu, více než dobro. Od našeho posledního setkání ses hodně změnil.“ přisedla si kousek od něj. Dívala se na ruku, ale ta se nehojila, snažila se to mnout, ale akorát si to tím zhoršila, sykla bolestí.

,,Asi by si nemohl...“ jen se napůl pousmála a pak se zvedala, ,, ne nepomohl.“ odpověděla si sama a chtěla odejít, ale jeho hlas ji zastavil.

,,Já ještě neodpověděl, ukaž mi to.“ natáhl k ní svou dlaň, čekal na její popálenou ruku, až mu ji podá, to udělala a sedla si vedle něj.

,,Ou...to jsem nechtěl. Zhojím ti to, to si nešikovná tak pořád?“ zakroutil se smíchem hlavou.

,,Jo, asi jo. Navíc nejsem zas tak dlouho Omerkin.“ pak se zasekla, jen se raději otočila.

,,Takže si změněný člověk, viděl jsem tvé rány, musela sis hodně vytrpět, víš aspoň, kdo to byl?“

,,Ne, nic si nepamatuji, když jsem se probrala, byla jsem jedním z nich ani mi to nevadí. Kdo ví, jak ubohý byl můj život.“

,,Můj život není ubohý, je takový, jaký je. Ale opravdu tě nezajímá, jestli si měla rodinu nebo tak?“

,,Nechci to raději vědět, možná bych byla smutná, stejně už jsou mrtvý.“

,,Jakpak to?“

,,Víš, kolik mi je let?“

,,Mám hádat? Dobrá, sedmnáct?“

,,Na tolik vypadám, ale je mi víc, poradím ti, víc než sto je mi určitě.“

,,To si tak stará? Ale řekl bych, že si ještě starší. Bude ti tak okolo sto padesáti šesti let.“

,,Správně, jak si to věděl? Víš hodně věcí?“

,,Snad jo, ale jednu věc nevím, kolik je tvé sestře?“ podíval se na ni, ale její úsměv pohasl, vymanila ruku z jeho sevření a zvedala se k odchodu.

,,Promiň, ale na tohle se musíš zeptat jí, já už musím.“ chytila se za pusu a utíkala pryč, Braveg se ještě zvedl a volal na ni.

,,Stalys, počkej...nechtěl jsem...omlouvám se, počkej!“ ale to už byla na míle daleko, objevila se hluboko v temném lese, obklopena pouze noční krajinou a zvukem z potůčku, vedle, kterého stála. Svezla se opatrně na kolena a vodou si otřela tváře, dívala se do vody, kam jí spadaly kapky slz.

,,Řekni mi, proč všichni muži milují mou sestru? A ještě ke všemu, když dělá, co dělá.“ Stalys se otočila na svého nejlepšího přítele. Jeiko si přisedl a pevně ji objal.

,,Ilryu, to přestane bavit, nikdy ti to nevadilo. Nezajímalo tě, co dělá s muži, proč by teď mělo? Vždyť je ochránce a navíc....moment.“ Jeikovy oči se zablýskly nepozitivním zjištěním, ,, ty ses do něj zamilovala, že je to tak?“ sledoval, jak odvrací pohled směrem k vodní hladině, nad kterou vyskočila ryba, ale už se nestihla znovu schovat, lovec byl rychlejší. Princezna začala jíst ostrými zuby syrovou rybu, měla obrovský hlad.

,,Víš, že jsem tak tušil, že budeš mít hlad? Na, přinesl jsem ti tvé oblíbené jídlo.“ Jeiko vybalil ze své kapsy bílý ubrousek, když ho otevřela, začaly se jí sbíhat sliny.

,,Díky.“

,,Není zač, ale já už musím, tvůj otec mě potřebuje jinde mnohem víc, ale už teď mi chybíš.“ dal jí pusu do vlasů a jak se zjevil, tak i zmizel, Stalys se jen spokojeně usmála a dál poslouchala zvukům přírody a pozorovala její krásu.

V táboře byl klid, všude bylo naprosté ticho, jen někdy zaržál nějaký kůň, či se nějaký voják belhal okolo stanů, když měl hlídku. Popravdě se žoldákům moc nelíbila přítomnost králových mužů, zvlášť, když byl miláček princezny Ilrye, jako každý večer a i dnes. Noční krajinou se ozývaly pravidelné nádechy, jejich milování bylo slyšet hodně daleko, ale jim to bylo jedno, hlavně, že ukázali tomu druhému, jak moc chtějí. Princezna byla již u vyvrcholení, z toho ji však vyrval Braveg.

,,Měli bychom se víc ovládat, nejenže jdeme slyšet daleko, ale taky bych tě měl spíš zabít, než s tebou léhat.“ přetočil ji pod sebe, ona bývala často dominantní, ale dnes chtěl mít taky z toho něco on, jenže princezna ho rukou zastavila, její oči se změnily na oranžovorudé.

,,Tobě se to se mnou nelíbí?“

,,Řekl jsem něco takového?“

,,Ale se Stalys by to bylo lepší co?“ Ilrya začala žárlit na svou sestru, ,, nepopírej, byli jste spolu u ohně a díval ses na ni, jako by si-“

,,Stalys je hezká, ale je mladá a nevyrovnaná, neví, co chce a ještě ani nic moc netuší o životě, za to ty, ty ano.“ Políbil ji a ona ho nechala, ať to dokončí. Pozdě večer se mu Ilrya zakousla do hrdla a vymazala všechny vzpomínky na to, co nechtěla, aby věděl. Padl do bezvědomí, vzala si spoustu jeho krve.

,,Aspoň mi nikam neutečeš.“ usmála se a odešla do tmy.

pokračování příště...

Další díl