Fantasy příběhy

5. Naplnění pomsty

předchozí díl

Gety seděl v krčmě a pil už druhý korbel piva, vedle něj seděl Seil a taky Fernex. Seil vypil každých patnáct minut korbel piva a neustále chtěl další, vůbec nic to s ním neudělalo, i když měl už v sobě sedm korbelů, pořád se smál a byl střízlivý jako když přicházel. V krčmě chodily děvčata a přisedávaly si k mužům, byly k jejich potřebě. Přišli k Seilovi, který chytil jednu z nich a přímo na stole si to s ní rozdal, Gety s Fernexem si odsedli k jinému stolu. Bylo normální, že si muži brali kdykoliv a kdekoliv lehké děvy. Hned u prvního stolu si to další z jejich jednotky rozdával hned s dvěma zároveň, Getymu a Fernixovi to přišlo barbarské. Nahoře měli pokoje a oni museli zrovna tady. Dveře do krčmy se rozrazily a vpochodoval tam lord Meros, objednal si pivo u hostinské a pak si chytil nejbližší mladou dívku a vzal si ji na klín, Gety se znechuceně zakřenil, Fernex to raději nekomentoval a tvářil se dál nezaujatě.

,,Kde je, neměl tu už být?“ Gety se rozhlížel po krčmě, byl nervozní, nikdy se nestalo, že by Braveg nepřišel na čas, tohle bylo o hodinu později a to nevypadalo dobře.

,,Dej mu čas, viděl jsem ho před hodinou. Stopoval nějakou dívku.“ Fernex se jen zašklebil.

Pomalu se stmívalo, slunce zapadalo za kopec. Paprsky už jen jemně hladily po tváři, stromy vrhaly stíny a ptactvo ještě prozpěvovalo. Byl za celý den unavený a slíbil přátelům, že se sejdou v krčmě u Nancy, ale teď měl na práci něco důležitějšího. Kobyla toho měla taky dost a v půlce cesty se jí podlomily nohy, zřítila se na zem, kde námahou funěla.

,,Hodná holka...klid...“ hladil ji jemně po krku, všiml si kováře, a tak ho zavolal, aby se mu postaral o koně. Podal mu peníze,přičemž ho chytil za rukáv košile.

,,Neviděl jste tady nějakou tajemnou ženu?“

,,Ani ne, proč se ptáte? Ale moment, dneska tady byla mladá dívka, brala si ode mě nejlepšího koně, jaké ho jsem měl.“

,,Brala si Coranta?“

,,Ano, odjela tam tím směrem.“

,,Díky, kováři.“ poplácal muže po ramenech a vzal si od něj čerstvého koně plného energie. Odjel nakonec vesnice, kde musel přesvědčit své bratry, že je poslán na hlídku okolo vesnice. Už několikrát sám utekl do lesů, rád se tam skrýval, někdy mu samota chyběla, mohl tam probudit své pravé já, aniž by mu někdo bránil. Dnes však potřeboval dvě věci, své schopnosti a ženu, tu tajemnou ženu, která musela pomáhat žoldnéřům, museli být tedy někde poblíž, ukrytí a vyčkávající na vhodnou chvíli. Měl ale výhodu, uměl vystopovat kde koho, takže neměl problém najít cestu, kudy nejspíš jela, protože Corant byl nejznámější kůň široko daleko a jeho kopyta zanechávala stopy všude. Stopování ho zavedlo až do kopce nad vesnicí, nikdy tak daleko nebyl, musel být obezřetný. Zbystřil své oči a sluch, jeho kůň sebou cukl a zaržál, pohladil ho po krku a snažil se ho zklidnit, nechtěl, aby ho odhalili, cítil je. Podle toho smradu nemytých těl a zbytků jídla zde muselo být tak padesát žoldnéřů. Podíval se na stromy, byly na nich hluboké škrábance, cítil taky smrad hnijícího masa. Popohnal koně doprava za obrovský smrk, kde se jeho kůň splašil, vzepjal se a trefil Bravega zády na strom, jezdec se zhroutil k zemi. Podíval se před sebe a málem se pozvracel. Ani ne deset metrů od něj byla žena pijící krev a trhající maso z bezvládného těla obrovského medvěda. Otočila se na něj, její oči byly červenooranžové toužící po krvi a zabíjení, ostré zuby se jen zaleskly a drápy urvala medvědovi hlavu, neuměla se ovládat. Krásné skoro bílé vlasy jí špinila krev, zatajil dech, jinak by se neodhodlal zvednout.

,,Ilrio? Proč ty? Jsi s nimi?“ nespouštěl oči z překrásné Omery.* Trvalo jí chvíli, než se ovládla a podívala se na něj svýma nádhernýma očima, málem zapomněl, jak vypadá ve své podobě.

,,Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit. Měla jsem hlad, myslím, že lepší zabít medvěda, než se chodit krmit do vesnice. Jak se zdá, nezapomněl si, kdo jsem, ale já nevím pořád nic o tobě, tajemný muži.“ usmála se a přiblížila se těsně k němu. Voněla po levanduli, zblízka byla ještě krásnější, ale on si zachoval čistý rozum a odtáhl se.

,,Nemusíš se bát, nechci tě zabít. Pokud ovšem nebudeš chtít zabít ty mě. Děláme se sestrou pro žoldnéře, takže potichu, ať tě neslyší.“ zachichotala se a poodběhla stranou ke stromu, o který se opřela.

,,Se sestrou? Stalys je tady s tebou?“ vykoktal.

,,Ano, chce tě zabít.“ Ilria se usmála a když odstoupila od stromu, pohlédl do dvou krutých červenooranžových očí, byla to nenávist se zlobou.

,,Ráda tě vidím...zdravého a bez úhony.“ zaprskala vztekle.

,,Omlouvám se, ale nemohu říct to samé.“ Braveg stál v poklidu, nikam nespěchal, prohlížel si její tělo, když se pohybovala, dokázal tak usoudit, jaký má styl boje a jak se chová při zabíjení. Chodila neustále okolo něj jako hladová šelma, co si prohlíží svou kořist a on jí byl. Pořád se přibližovala, až se objevila jako duch před ním, podívala se mu do očí. Ty modrozelené oči s jasnými žilkami v nich by si nikde nespletla, stejně tak jeho uhlově lesklé černé vlasy postupně spadající po konec jeho úzce řezaného obličeje. Jeho svaly se napjaly, když vytasil meč a zaujal bojovou pozici.

,,Už se ti to krátí, Bravegu.“ mírně povytáhl obočí a musel souhlasně přikývnout nad tím, že znala jeho jméno.

,,Bravo...takže si zázrakem zjistila, kdo jsem?“

,,Nebylo to náhodou, bylo to, když si mě chtěl zabít. A nevím kdo jsi, ale vím, že tě musím zlikvidovat.“ vytasila oba meče zároveň.

,,Nevíš, kdo jsem a přesto mě chceš zabít, i když myslím, že ta touha po mé hlavě je kvůli té naší poslední chvilce, co jsme se viděli.“ stál nehnutě na místě, jen bedlivě pozoroval a čekal.

,,Tohle je poslední chvíle, co se vidíme.“ vytasila své ostré zuby a rozplynula se jako pára.

pokračování příště...

další díl

 * Omera – dívka, žena rasy Omerkinů. Muž je Omerkin a žena Omera.