Fantasy příběhy

4. Obavy

předchozí díl

O několik týdnů později, kdy procházel z města do města ho naverbovali do armády, král lidí potřeboval jakéhokoliv muže do armády. Měl problémy s nájezdníky a žoldnéři, chtěli čím dál tím víc a to nehodlal král Asger Balonský snášet, poslal všechny své muže, ale za dva týdny byla většina mrtvá, nájezdníci používali, kde jaké finty a podle některých museli mít na své straně i Omerkiny, jinak by nemohlo být možné, aby obyčejní žoldáci porážely vycvičené muže a skvělé stratégy. Jejich jednotku vedl vysoký postarší muž, mohlo mu být tak okolo třiceti let, vzpomněl si tak vždy na svého kapitána, když byl ještě ochránce, od té doby se hodně změnil. Už mu nevadila krev obětí, nevadilo mu zabít, sice se mu ještě někdy zvedl žaludek, ale nepřipouštěl si to a přecházel to, naučil se házet špatné věci za hlavu, prostě zapomněl.

Ale na jedno zapomenout nemohl, sice mu ublížily, ale často se myšlenkami vracel právě k nim. První vzpomínky patřila vždy Ilrii, té krásné princezně s laskavým srdcem, ne že by se do ní zamiloval a že by mu chyběla, ale když se tak díval po nějaké ženě, vždy se mu vybavila vzpomínka na Ilriu a pochopil, že nikdy tak takovou další ženu nenajde. Jeho vzpomínky byly i méně pozitivní, myšlenky na nevlastní sestru princezny byli silnější, než čekal. Nechápal, proč je to pro něj tak důležité, měla to být minulost. Možná neměl čisté svědomí, možná měl obavy, že princezna Stalys podlehla zraněním, které jí způsobil, pak se ale uklidnil. Kdyby zemřela, Omerkiné by chtěli jeho hlavu a dostali by ji, o tom nepochyboval, takže žila, nevěděl, proč je to tak utěšující a zároveň děsivé. Musel se usmát nad svým uvažovaným.

,,Bravegu, co ti přijde tak vtipné? Jen mluv, pobav nás, chceme se taky zasmát.“ byl to hlas jejich velitele. Vysoký, tenký muž s šedočernými vlasy, které mu postupně padaly se podíval na svého nejlepšího bojovníka. Oba se na sebe dívali se zuřivostí. Lord Meros neměl odpouštět ani prohřešky a nekázeň svých mužů, jeho ruce byly dlouhé, toho využíval při boji. Každý věděl o svém veliteli, že často chodí do nevěstince, aby ukojil svou potřebu, často si vodil mladé dívky, hlavně panny, za které vždy hodně zaplatil a rád je o to připravil, i když oni na to nikdy nezapomenou, většina jeho žen, co si bral do postele, křičela bolestí. Braveg se vždy málem neovládl a chtěl si to jít s lordem vyřídit, ale jeho přátelé ho zastavili, přece jen měl v hluboko v sobě ukrytou sílu ochránce a nechtěl žít s vědomím, že když lord Meros znásilňoval mladé dívky, on nic neudělal, přičemž mohl. Jenže na druhou stranu by tak mohl prozradit, kdo skutečně je, nikdo z lidí už nevěřil, že nějaký ochránce existuje a pokud ano, tak se skrývali před světem.

,,Jen jsem si vzpomněl na jednu dívku.“

,,Tvá milá, no to ještě musíš přežít tuhle válku a kdo ví, třeba už i našla někoho jiného.“ snažil se ho vyprovokovat.

,,O tom pochybuji.“

,,Proč? Takže to není žena, ale muž?“ velitel se zasmál a pár mužů taky, ale Braveg se tvářil stejně neutrálně.

,,Je to žena, ale myslel jsem na něco jiného. Jestli ji potkám, udělám co bude třeba, jako jsem to kdysi začal.“ ušklíbl se na lorda Merose.

,,A co si začal? Sex? Nebo si jí udělal dítě? Copak si jí udělal?“ zase rozesmál celý dav, Bravegovi začaly zuřivostí škubat lícní kosti, pak se pousmál a zuřivě si odplivl před nohy velitele.

,,Ne, vrazil jsem jí třikrát do srdce ostrou jehlu.“ škodolibě se usmál a odcházel si pro koně, jen se pootočil, aby se mohl podívat na Merose, který zkameněl a zbělal zlostí, když se všichni okolo začali na poznámku od Bravega smát, byl to smích mířený na účet lorda, tomu se to nelíbilo.

,,Tak dost!!! Raději zaujměte svá místa, zdá se, že váš bavič a hrdina okusí bič.“ lord Meros se podíval na svého válečníka, který byl nejlepší, věděl, že ho potřebuje, ale musel ho potrestat za jeho nevkusnou poznámku na účet lorda, jeho svěřenec neoplýval přílišnou slušností a poslušností, byl spíše divoký a nerad poslouchal rozkazy hlavně od tohoto lorda, kterého z duše nenáviděl. Za tento týden nechal zbičovat tři své muže, přitom nic moc neprovedli, dokonce ani neporušili rozkazy. Dva z nich dostali za to, že se vyspali z dívkami, které bydleli ve vesnici, kde se zdržovali. Jedna z nich byla bývalá Merosova děvka, dal jim na výběr, buď dostanou trest a pošle je do jednotky na otrocké práce, anebo nechá zbičovat obě dívky a pak je předhodí svým mužům, oba se samozřejmě zvolili trest pro sebe a nechali se převelet jinam. Ten třetí dostal za to, že si bral víc jídla pro svého mladšího bratra, který byl zraněn a Braveg věděl, že stejně moc dlouho nevydrží. Teď byl na řadě i on, Lord Meros si liboval v působení bolesti ostatním okolo a bylo mu jedno, jestli jde o jeho nepřátele nebo přátele. Rád poslouchal zmučený křik, to nehodlala Braveg dopustit, takovou radost mu nikdy neudělá. Nasedl na svou grošovanou klisnu a odjel na začátek vesnice, dal rozkazy dvou mužům, ať si dají padla, že to vezme za ně. Za chvíli se za ním ozval dusot koní, napočítal tři koně, vedle něj spočinuli jeho nejlepší přátelé, věděl, že jim by mohl svěřit svůj život a jakékoliv tajemství. Podíval se na muže vedle sebe. Měl pod ramena dlouhé blonďaté vlasy zapletené do copu, jeho oči byly matně šedé až světle modré, válka muže měnila a utahala, tomuhle mladíkovi bylo teprve dvacet tři a vypadal na něco po třicítce, jinak byl sympatický, rád se smál a bavil všechny ostatní, ostatní mu za to byli vděční, protože někdy zahnal škaredé myšlenky a vzpomínky. Dál po jeho pravici vedle blonďáka Seileho seděl na své hnědé klisně nejmenší muž z těch čtyř. Oproti Seilemu byl malinký a tenký jako proutek, pomalu mu byli vidět kosti pod kůží. Měl tmavě hnědé krátké vlasy a modrozelené oči, které byly bystřejší, než kdokoliv měl ve vesnici, jmenoval se Fernex a byl to skvělý stopař a lovec, byl vcelku tichý a s cizími se vůbec nebavil. Po levice vedle Bravega seděl jeho nejlepší přítel, tomu věřil úplně nejvíc. Gety se podíval do Bravegových očí a usmál se. Gety byl o něco menší než Braveg a ten měl něco přes 180 centimetrů. Jeho vlasy byly světle hnědé a na slunci zářily do rezaté barvy, byla to zvláštní barva. Vždy když byl Gety na slunci a viděl ho, vzpomněl si na Stalys, říkal si, že musejí být sourozenci nebo příbuzní.

,,Měli bysme si promluvit.“

,,Uvidíme se večer u Gracy.“ Braveg otočil koně a odcválal na druhý konec vesnice na hlídku.

pokračování příště...

 další díl