12. Ilá amarté
12. Ilá amarté
Ležela na studené kamenné podlaze a okolo ní byla všude tma. Slyšela něčí hlasy, ale nerozeznávala komu patří. Bála se, nesnášela tmu s prázdnotou a bezmocí. Říkala si, že je to sen, ale nemohla se z něj probrat. Pak si vzpomněla, byl to Braveg, kdo ji poslal sem. Uspal ji, aby se jí zbavil a mohl jít sám na smrt. Uspal si mě proto, aby si ušetřil můj život a nebo proto, aby si pak mohl utéct a zbavit se mě? Tyhle pocity z něj cítila před tím, než ho začala v lese nezkrotně líbat, ale proč by ji jinak tedy líbal? Už to pochopila, chtěl si s ní jen užít a pak, aby to vypadalo věrohodně, tak s ní mluvil a líbal ji, jakoby to pro něj něco znamenalo. Stalys vstala a zařvala přes své ostré zuby, hněv zaplavil celé její tělo. Pomalu hledala své vědomí a snažila se ho probudit, což se jí po několika vteřinách povedlo.
Otevřela oči, ležela na skále hluboko v lese, cítila odporný puch, podívala se napravo. Maisy jí olizoval obličej, snažil se jí vzbudit, pouze ho podrbala za uchem a odsunula ho od své tváře, nechtěla smrdět ještě víc. Pak si vzpomněla, proč se tak moc rozhněvala, její oříškově hnědé oči změnily barvu do jasně červenooranžové barvy, cítila růst své drápy a ostré zuby v ústech, chtěla teď jediné, zabíjet. Podívala se na Maisyho, který se díval s ní na Bravega dole pod sebou, oblíbil si tohoto muže a nechtěl na něj zaútočit, ale to už se Stalys otočila na patě a skočila rovnou dolů z deseti metrové výšky, aniž by to s jejím ladným krokem dál něco udělalo, šla odhodlaně k muži před sebou, pak se ale ovládla a snažila se přijít na to, co se tam děje. Všimla si, že jde o muže, o stejné muže, kteří bojovali proti žoldnéřům, stáli po jeho boku, byli to jeho nynější bratři a teď proti sobě bojují. Všimla si malého draka, které byl několik hodin po porodu, ale už z něj byl zabiják. Nechápala, jak je to možné, ale malý drak pomáhal Bravegovi proti mužům před ním. Nevěděla, že drak má nějaké city a chápání jako lidé, ale pak jí to došlo, když mají jejich koně inteligenci, tak draci budou mít stejně vysokou jako Heroši, možná i dokonce větší než oni nebo i lidé. Vůbec se nedivila zlosti Bravega, jeho přátelé z armády by draka zabili, stáhli by z něj kůži, uřízli by mu jazyk s rohy a nechali by tam bezvládné tělo tak, kvůli ničemu jinému by ho nezabíjeli. Z rohů a drápů se dalo vyrobit spoustu věcí a dračí kůže byla vzácná a hrozně moc drahá, o ni by se poprali i samotní králové a bylo by jim jedno, kolik by za nic museli zaplatit, ale vůbec kvůli čemu by ho zabili, by byl právě dračí jazyk. Všichni lidé věřili, že je mocný a jelikož drak chrlí oheň, myslí si, že tohle je nejmocnější část z draka, jeho jazyk prý schovává tajnou energii a mocné kouzla, o tom ale Omerkiné pochybovali, dokud však Stalys neuviděla to, co udělal malý drak. Otevřel tlamu a vypustil oheň, na to nebylo nic zvláštního, ale zvláštní byl ten oheň. Po jazyce mláděte stékal žlutooranžová hmota, vypadalo to jako rozžhavená láva, která se přisála na kůži vojáka a upalovala ho za živa. Nakonec z něj nezůstalo nic, jen prach a ze zbytku lávy na zemi vyrostla krvavě rudá květina s žlutooranžovými okvětními lístky, byla magicky krásná. Stalys se na ni zahleděla, bylo to pro ni jako neodolatelná droga, něco jí táhlo blíž ke květině, byla fascinována, že si ani nevšimla blížícího se nebezpečí. Z osmnácti mužů zbývali už jen čtyři, s dvěma se potýkal Braveg a s jedním mládě draka, poslední muž si vyhlídl jednoduchou kořist, Stalys. Ta byla v tranzu, nedokázala se pohnout, nevnímala nic než jen květinu a své vzpomínky. Zpoza keře vyskočil Maisy a když letěl vzduchem na blížícího se nepřítele jeho paní, muž si instinktivně zakryl tvář rukou a druhou sekl mečem do prázdného vzduchu, nečekal, že by se trefil, ale za pokus nic nedal. Jemu se to však povedlo, obrovský pes dopadl se zakňučením na zem, kde sebou zmítal v ukrutných bolestech, meč muže mu rozsekl břicho, ale jeho paní to nevnímala. Maisy se přesto ještě postavil na nohy a zaútočil na muže,který psovi usekl přední tlapu a kopnutím ho srazil k zemi. Bílý pes zůstal jen s kňučením ležet na zemi. Braveg si všiml muže přibližujícího se s mečem v ruce k princezně, poprvé v životě projel jeho tělem strach ze smrti, nešlo o něj, ale o ni. Zakřičel na ni, pořád a pořád na ni křičel a zároveň se svou silou ochránce snažil dostat do její mysli, aby jí varoval, ale měla okolo sebe vybudované silné zábrany, přesto se nevzdával, musel zkusit všechno. Stalys dál seděla na zemi upoutaná magickou květinou, v její mysli se objevily vzpomínky.
***
Stála před dveřmi krčmy, zahlédla muže, který chtěl projít kolem jejího hřebce, ale ten stál v malé uličce, kde se nedalo přes něj projít, jelikož byl divoký a snesl poblíž sebe jenom přítomnost své paní, v jeho blízkosti byla každá jiná osoba kromě princezny Stalys ihned mrtvá. Pomalu se usmívala, spustil se prudký liják a oblohu bičovala silná bouře. Tajemný muž v černém plášti se na ni podíval svýma jasnýma očima dravce, byli to kruté oči, ale zároveň ty nejpřitažlivější, nelíbilo se jí, jak si ji prohlížejí, a tak se usmívala na jeho konec, až si to s ním její divoký hřebec vyřídí, ale muž přistoupil na pár centimetrů od Geirekéna a šeptal mu něco do ucha, kůň souhlasně zaržál a nechal ho projít, pak se ten muž na ni s úšklebkem podíval a ona vyrazila zlostí k němu, chytila ho za rameno a nechala ho, ať se k ní otočí čelem. Sundal si plášť, odhodil ho stranou a s rukou na pochvě meče se otočil k ní s povytaženým obočím.
,,Nějaký problém, dámo?“ v jeho hlase byla slyšet ironie, pro ni sarkastická ironie, ale to on věděl moc dobře. Jeho uhlově černé vlasy zmáčené deštěm se mu lepily na tvář, ale přesto byl krásný, nejkrásnější byly však ty jeho chladné oči, ale měly i jiskru pro spravedlnost a milosrdenství. Poznala, že věří, že každý bude pykat za své činy, ona na to ale nedbala, pouze se usmála a zavrčela na něj. Začala mu vysvětlovat, jak moc urazil jejího koně a jak si může dovolit promluvit s koněm Omerkinů, když je pouhý člověk, ve skutečnosti si však neuvědomovala, že to byla její pýcha a její vztek vůči němu, že napůl ovládl jejího koně, to se nikomu nikdy nepodařilo a tenhle muž vše zlomí v okamžiku sekundy. Viděla jen, jak ze zlosti na něj zaútočila a on jen vyhýbal jejím ranám, byl neuvěřitelně rychlý a bystrý. Vytáhl meč a přede všemi ji jedním švihem svého meče poslal k zemi, i přesto, že byla vytrénovaná jako nejlepší válečnice z jejich rasy. Překvapivě na něj zůstala koukat.
,,Jak si to udělal?“ podívala se do mužových očí, jen se pousmál.
,,Vysvětloval jsem ti to už minulou noc, když si přišla ke mně na pokoj. Byla to dlouhá noc, to uznávám a byla krásná, pro mě nezapomenutelná, ale musel jsem ti vymazat paměť jako to musím udělat teď. Vím, že dokážeš držet slovo a nevyzradila by si mé tajemství, ale někdo by tě mohl použít proti mně, protože by zjistil, jak moc mi na tobě záleží. A protože mi na tobě tak moc záleží, proto to musím udělat, i kvůli tobě samotné, asi to nepochopíš, ale vím, že jednou se ti paměť vrátí, snaž se to pochopit. Až se zítra vzbudíš, nebudeš si pamatovat nic, co se stalo, nebudeš si pamatovat mě ani co jsem zač, nic. Budeš dál žít poklidný život, ach...Stalys, je to pro mě těžké, kdybychom se dneska nepotkali, nemusel bych ti znovu ubližovat. Záleží mi na tobě, ani nevíš jak, asi bych měl říct, že tě...že tě...ach...“ otočil se bokem od její tváře a pak chytil její hlavu do svých rukou, upřel oči do těch její a pomalu jí začal mazat paměť, pak mu omdlela do náruče, odnesl ji Alinovi, jejímu bratrovi, on jediný znal celou pravdu, jemu nevymazal vzpomínky. Stalys už se chtěla odtrhnout od květiny a její moci, ale chtěla vědět, jak je možné, že měl větší sílu než Omerkiné a proč nevymazal vzpomínky jejímu teď už mrtvému bratrovi. Z přemýšlení ji vytrhl nějaký pohyb, podívala se a uviděla jasně bílého koně u lesa s jeho jezdcem, jak všechno vypozorovali a zmizeli, viděli toho dost. Stalys chtěla zakřičet na muže, že je tam ještě někdo, kdo to viděl, ale pak si uvědomila, že se to odehrává v její mysli a minulost nezmění, sledovala tedy dál. Alin se podíval do očí tajemného muže.
,,Nikdy jí neřeknu celou pravdu.“
,,Řekni jí jen to, o co jsem tě žádal. Až přijde čas, vyřiď jí můj vzkaz, ale neříkej nic o mě. Snad to jednou pochopí a přijde na to, proč...teď už musím, starej se o ni dobře, Aline, je to jediné na čem mi ještě záleží.“ Jeho oči byly zaplněny steskem a bolestí, opřel si čelo o to její a chvíli si hrál s jejími vlasy, čichl k nim.
,,Nikdy nezapomenu na její vůni, stejně jako na její rty, když mě líbala.“ jemně se dotkl jejích rtů, podíval se naposled na Alina a s rozběhem přes celou vesnici se odrazil od země a obrovská síla ho vymrštila několik metrů nad zem, kde se proměnil do obrovského černostříbrného draka, který zmizel za kopcem jako pára.
,,Sbohem, synu draka, můj budoucí králi.“ to byli poslední Alinova slova, pak se už Stalys vracela do přítomnosti, když se vrátila ke své stabilní mysli, měla pocit, jakoby ji do hlavy kopl kůň, zaostřila pohled na muže sedícího vedle ní. Díval se do země, kde si hrál s trávou, nechtěl se jí podívat do očí, a tak mu chytila tvář do své dlaně, jeho pohled mluvil za vše, provinil se na ní, usmála se na něj a pak padla bezvládně hlavou do jeho klína, lehce ji zachytil a držel ji u sebe v bezpečí, dokud nenabude opět vědomí.
,,Ilá amarté...mocná to květina.“ upřel pohled na postupně vadnoucí rostlinu.
Pokračování příště...
