Fantasy příběhy

11. Nesnáší stvůry

Předchozí díl

Geirekén poslušně klusal čím dál tím víc hustějším podrostem lesa, museli nakonec jít pomalým krokem všichni tři, takže princezna šla pěšky mezi Herošem a psem, k její smůle se však malými hustě rostoucími stromy dalo těžko s koněm po boku projít, proto mu prstem naznačila, ať jde okolo, slyšela mužské hlasy a onen řev, takže bylo jen rozumné zaútočit z více stran, podívala se na Maise, který pouze zakňučel, že ví a sám se vydal vlevo, oba čekali na povel jejich paní, ta se prodírala mezi větvičkami, přinutili ji plazit se, doplazila se až na konec kopečku, takže viděla na vše, co se dělo na malém lesním paloučku. Naproti kopci, na kterém ležela byla vysoká skála a pod ní jezírko zabarvené krví z těla toho největšího tvora, jakého kdy princezna viděla, musela se chytit za pusu, aby nevyjekla údivem a zděšením.

V jezeře ležela samice draka, byla obrovská, její mládě leželo na zemi na druhé straně kopce, přesně pod Stalys a syčelo na muže, kteří ho tlačili do kouta. Bylo to mládě, ale bylo velké jako její hřebec, útočilo ostrými zuby a drápy na své věznitele, ale vysloužilo si jen bodnutí kopím do tlamy, odkud mu skapávala vlastní krev, bylo vystresované a na pokraji svých sil. Přinutila všechny své smysly lovce, aby se dozvěděla co nejvíc o situaci dole. Slyšela tlukot srdce obou draků, bylo to jako když udeří gong, proto musela svůj sluch omezit na minimum, byla citlivá na své dokonalé smysly lovce. Všimla si každých zranění bytostí pod sebou, hledala nejslabší článek, už dlouho nejedla, a tak se připravovala na útok, nehledě na to, nesnášela, když někdo ubližoval nevinným stvořením a už vůbec tak vzácným. Její dědeček jí vyprávěl kdysi báji o posledním drakovi. Tohle stvoření bylo naposledy viděno před více jak dvě stě lety, byl to ten největší drak, jaký kdy existoval, jeho tmavě modrá barva šupin připomínala hlubinu oceánu, říkalo se, že ho zabili lidé, když plenil jejich vesnice, ale bylo to už dávno a jenom pohádka pro princezny na dobrou noc, sama nevěřila na existenci draků a teď má hned dva před sebou.

,,Kde jste se tady vzali? Máte být vyhynulý...“ sama pro sebe si úžasem zašeptala, ale někdo ji chytil za hlavu, cítila chladný kov pod svým hrdlem. Chtěla nepřítele shodit a zabít, ale chytil ji silně za ústa, takže ani Maisy s Geirekénem nebudou tušit o jejím nebezpečí, zavřela jen oči a čekala na průnik ostrým hrotem přes její krk, nic takového se však nestalo. Tlak povolil a ona se mohla nadechnout plně jako předtím, pootočila hlavu mírně na stranu. Viděla s klidem ležícího Bravega vedle ní na trávě, pohled upíral z kopce dolů pod ně. Chtěla něco říct, ale z toho ji vyrušil jeho pouhý pohled, když se jejich oči střetly, nemusela už nic říkat, chtěla se jen dál dívat na něj, nic víc teď nepotřebovala, nějak tušila, že mu může věřit a že je teď v bezpečí, jenom netušila, co plánuje. Otevřela pusu, ale on svým prstem naznačil, ať je zticha a pokynutím hlavy dozadu se začal vzdalovat od kraje, ona udělala to stejné. Jakmile byli na dosah od těch mužů, ihned si plánovala otázky, pochybovala o svých nynějších smyslech, pořád jí to připadalo jako sen, pro ni prostě byli draci už dávno vyhynulý a tak to mělo být. Braveg šel dál, nehodlal se zastavit a jak se zdálo, tak nehodlal ani promluvit, proto se o to postarala rychle sama. Použila svou sílu Omerkina a z těch deseti metrů, co šla za ním, se najednou objevila v sekundě před ním, musel zastavit, jinak by ji svým rychlým krokem srazil k zemi. S nic neříkajícím výrazem se jí podíval do očí, ta jeho tajemnost ji hrozně štvala, nedával na sobě nic znát, takového silného soupeře dlouho nepotkala, jen jednou, ale to bylo již dávno, stejně si pamatovala jen, jak ji při jednom jediném úderu záhadný muž srazil k zemi, věděla jen, že byla moc pyšná a chtěla ho srovnat, protože urazil jejího koně a pak dostala výprask, ale Bravega znala, tedy aspoň fyzicky ano, ale dnes jí připadal jako by se potkali poprvé, jako by ho vůbec neznala. Ten muž, který se s ní včerejší noc miloval, ten kterým byl, byl teď pryč, nepoznávala ho, jeho pohled byl jiný, byl jiný celý. Se zamračeným pohledem povytáhl obočí, čekal na její otázku.

,,Mám pocit, jako by si to nebyl ty, jako kdyby ten Braveg, kterého jsem aspoň trochu znala, zmizel.“

,,To máš pravdu.“ obešel ji a vydal se směrem vlevo, tam, kde odešel Maisy. Stalys šla tiše za ním.

,,Proč si tady?“

,,Něco jsem hledal.“

,,A našel si to?“

,,Ano, našel.“

,,Tak dost, Bravegu!“ zvýšila hlas a přinutila ho zastavit se, pak si ale uvědomila svou ukvapenost.

,,Omlouvám se, ale řekni mi, prosím tě-“

,,Stalys, na to nemám teď čas. Měla by si zmizet a to rychle, tady by si neměla vůbec být.“

,,Máš o mě strach?“

,,Když řeknu, že ano, poslechneš mě a odejdeš?“ s povytaženým obočím se podíval do tváře princezny Omerkinů, ta jen přikývla.

,,Když jsem ráno vstal, byl všude zmatek, spala si a já tě nechtěl budit, tam si byla v bezpečí. Jenže když jsem se pro tebe vrátil, nebyla si tam, to už ale naši vojáci pobili všechny žoldnéře, pochopil jsem, že když si zmizela, musela si jet do bezpečí, tedy jenom do vaší říše. Věřil jsem, že to zvládneš, ale jistý jsem si tím nebyl. Ostatní muži se vrátili pomoci do vesnice, kde se stálo bojovalo, ale já uslyšel ten řev, vydal jsem se nenápadně za ním a našel tady tebe. Jakmile jsem tě zahlídl, napůl se mi ulevilo, že si v pořádku, ale na druhou stranu, dostala ses do nebezpečí. Kdyby tě ti muži zahlédli, nebo by si spadla přímo před to dráče...“ nemusel dál mluvit.

,,Takže si měl o mě strach?“

,,Copak to není jasné?“

,,Není, když jsem se tě včera ptala, jestli mě miluješ, dostala jsem nejasnou odpověď a teď taky, pořád mluvíš nejasně a tak tajemně, jako by si něco skrýval. Co si tak strašného udělal, že to tajíš?“

,,Stalys , prosím....“ nasadil mučivý pohled a raději pokračoval v cestě na druhou stranu paloučku, chtěl se dostat na okraj vysoké skály.

,,Proč mi to nechceš říct, co nemůžu vědět? Víš všechno o mně, ale já nevím nic o tobě, v tom měla Ilrya pravdu.“ Při zmínění jejího jména se zasekl, neuvěřitelně rychle se otočil, ale nikdo tam nestál, pouze ucítil poklepání na rameno. Když se otočil zpět dopředu, málem narazil do princezny, byla od něj jen pár centimetrů. V jeho těle se okamžitě nahromadila nezkrotná energie, celé tělo mu vzplálo vášní, měl potřebu ji k sobě přitisknout a líbat ji, jenže se musel ovládat, teď měl úplně jiné myšlenky. Podíval se do její tváře, byla smutná, zmučený výraz téhle dívky ho ubíjel, ale neměl na vybranou, bude muset lhát, aby konečně pochopila, že oni dva k sobě nepatří a nemůžou být spolu, neměl o ni zájem, teď už ne.

,,Co skrýváš za tajemství?“ zašeptala směrem k němu. Dívali se jeden druhému do tváře, nechtěli uhnout pohledem, nakonec přece jenom vyhrál on, nevydržela se dívat do jeho očí, které ji propíjely skrz naskrz.

,,Dobrá, chápu, že nechceš, abych to věděla. Beru to na vědomí, ale chci, aby si vzal na vědomí i ty něco...“ kousla se do rtu, až jí stekla krev po bradě, jemně jí to polštářkem svého prstu setřel, ale ona odstrčila jeho dlaň a vášnivě ho políbila, pak znovu a znovu, až ho divoce líbala. Chtěl vzdorovat, musel se dostat z jejího sevření, ale ta její vášeň ho dostala, že přestal vzdorovat a polibky ji stejně divoce oplácel, dokud se však opět neozval řev. Braveg v tu chvíli ustal a rozběhl se ke skále, Stalys ho dohnala a svou mocí ho za několik vteřin dostala na pět set metrů vzdálenou skálu, tam si oba lehli a sledovali dění pod sebou. Braveg se podíval na Stalys.

,,Bude to tak lepší, tohle by si neměla vidět.“ Chtěla se zeptat, o čem to mluví, ale on jí silou ochránce uspal, poslal ji do bezvědomí a do světa snů, jen tak jí mohl zajistit bezpečí, když on půjdu dolů, aby pomohl pozabíjet krutě ty stvůry.

Pokračování příště...

Další díl