Fantasy příběhy

Kapitola 8.

Předchozí díl

„On se asi zbláznil… Duši vlkodlaka? Nemůžu ulovit vlkodlaka, když nevím, kde se skrývají a jediný, kterého znám je můj bratr! Nemůžu ulovit vlastního bratra!!!“Naštvaně rozhazovala rukama, když opouštěla sídlo svého nadřízeného, byla na pokraji zoufalství a navíc na všechno sama. Slíbil jí přece pomoc! Zastavila se a začala přemýšlet, přičemž si opatrně třela krvavý šrám na tváři bílým kapesníkem… tedy původně bílým, momentálně byl skoro celý od krve. Stála v dlouhé chodbě, kterou se předtím dostala do pokoje toho mladého démona. Musela uznat, že byl vcelku pohledný, byl tu jeden problém, a to sice jeho postavení a navíc vypadal dost namyšleně, taky jí připadal jako pěkný sukničkář.
„Nad čím to tu zase přemýšlíš?! Asi jsem se zbláznila… to nejde… ale když se tam vrátím, znovu mě zmlátí… Já nechci!!“Zakňourala, otočila se na patě a vracela se pomalu zpátky do pracovny svého nadřízeného, i přes všechen svůj strach a nepopsatelnou bolest, která stále více sílila s návratem. Před velkými dvoukřídlovými dveřmi se zastavila a několikrát se zhluboka nadechla.
„Kdo zase otravuje?!“Ozval se zevnitř řev, došlo jí, že další ráně se nevyhne, stejně vešla.
„Zase já…“odpověděla otráveně, zůstala stát těsně u dveří.
„Tobě jeden výprask nestačil?!“Zaskřípal zubama její pán, Bati se roztřásly nohy a mírně se přikrčila.
„Stačil, stačil! Já jenom… slíbil jste mi pomocníka, parťáka.“ Bylo jí skoro do breku, jak ji při pohledu na bičík v jeho ruce začala rána na tváři pálit.
„Zapomněl jsem… Přiveďte mi ho!“ Dovnitř vešli stráže, vedouc sebou mladého vysokého křížence. Batia z něj necítila čistotu, byl napůl démon, napůl člověk, přesto svým způsobem silný. Měl dlouhé tmavé vlasy, které mu trčely zpod kapuce, tmavě fialové oči a dost světlou barvu kůže. Na sobě měl tmavě zelené tříčtvrťáky, k nim vysoké černé boty, černé tričko a na něm zelenou vestu s již zmíněnou kapucí. Připomínal jí obličejem spíše dívku než kluka.
„Toto je Alaric Riden van Salzbrack… Alaricu, tohle je Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo. Co máte dělat, víte, můžete jít.“ S Alaricem společně opustili pracovnu a v tichosti šli dlouhou chodbou k východu ze sídla.
„Čím začneme?“Zeptal se jí po chvíli.
„Nevím… Jak moc zběhlý jsi v lovu?“Obrátila se k němu.
„No-“
„Přeji vám šťastný lov… A doufám, že my dva se ještě někdy setkáme…“Kolem prošel Michael, na Bati se usmál a pokračoval dál. Démonka se párkrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
„Kde jsi to přestal?“ Otočila se již klidná zpátky k Alaricovi.
„Dělám lovce asi rok a půl…“Zamyšleně se díval za mladým tmavovlasým démonem, který mizel na konci chodby.
„Výborně… Začneme tedy lovem aquarshee.“

Procházeli temným lesem, kolem se ozývalo houkání velkých sov, dobře skrytých v korunách vysokých borovic, jejichž koruna, daleko nad povrchem země, vytvářela nejen úkryt, ale také neprostupnou bariéru ze vzduchu do lesa. Kmen měly borovice světle hnědý až oranžový, vysoký, jen na samém vrchu rostly zelené jehličky. Půda pod nohama nesla temné barvy, především šedou, sem tam černou a hodně tmavou hnědou.
„Mám takový dotaz…“Ozval se po dlouhé době ticha Alaric. Démonka se k němu otočila se zvědavým pohledem.
„Ano…?“
„Když jdeme lovit… teoreticky, mořské panny, nebo teda jim příbuzné… proč jsme v lese?“Zeptal se nechápavě a rozhlédl se kolem. Chtěl udělat další krok, ale démonka jej zastavila, krátce kývla hlavou k zemi.
„Pod pěti metry lesní půdy se nachází voda, něco jako jezero a tohle jsou takzvané vodní nory. Jimi se aquarshové dostávají na čerstvý vzduch. Při úplňku z nor vylézají a loví v okolí.“ Vysvětlila Bat. Pod jejich nohama se nacházelo něco, jako lesní tůň, bylo vidět tak maximálně metr pod hladinu, každému však bylo jasné, že tam nora nekončí. Aquarshee měly dvě teritoria, v nichž žily. Jedním byly tyto podlesní vody a druhým velké močály a mokřady na západě země. Skrz to, že neměli lovci moc času, zvolila Bati raději vodní nory v lese.
„ To polezeme dovnitř?“Zeptal se Alaric. Démonka se zahleděla před sebe.
„Myslela jsem, že víš, jak tyhle potvory ulovit… Lov aquarshee je základním principem každého lovce, asi to bude těžší, než jsem si myslela…“Sundala si svoji koženou plnou tašku a začala v ní hrabat. Po chvíli vytáhla malou tyč s ocelovým lankem, tvořící očko, k tomu malý třpytivý náramek.
„Budeme muset vyčkat do noci, všechno nachystám, po tobě chci jen jedno.“ Alaric na ni zvědavě pohlédl, čekal důležitou úlohu, bude vypadat jako hrdina, ve finále byl dost těžce zklamán.
„Nachystej oheň…“ Nevinně se na něj usmála a dál se starala o své nádobíčko.

Nad korunami borovic se již třpytil měsíc. Démonka měla pohled upřený do praskajícího ohniště. Plamen co chvíli vypustil ke korunám stromů hrst malých jisker, ty však postupně pozhasínaly a všude byl zase klid. Hodně přemýšlela, tížila ji zase pro jednou spousta otázek. Jedna jejich část se upírala k Davovu deníku, druhá k vlkodlačí duši. Neměli moc času a sama si nebyla moc jistá, kde tak rychle sežene démona třídy B, jež by jí v klidu vydal svoji duši. Obrátila pohled k Alaricovi. Skláněl se nad vodní norou a snažil se vidět skrz ni.
„Jak dlouho tu budeme čekat?“Zeptal se její nový parťák a s povzdechem se posadil na zem.
„Být tebou, nesedím u té díry tak blízko…“ Kříženec ji neposlouchal, prohlížel si lesklý náramek, nechápal, k čemu ho potřebuje, jen jeho třpyt se odrážel ve vodní hladině.
„Neboj se… Vím, co dělám.“Batia s nic neříkajícím pohledem položila ruku na zem, cítila chvění, nárazy vody do půdy ze spodu, jak velký ocas s ostny vodu rozrážel, když hnal mrštné tělo k jeho cíly. Démonka v rychlosti popadla tyč, kterou vysunula do potřebné délky, natáhla oko, po cestě přibrala zařezaný kůl a silný provaz. Následovala rychlá akce. Alaric právě otáčel náramek mezi prsty, když z vodní nory vyrazila ruka s klepetem a následně i hlava aquarshee, který ječel na celý les, až to rvalo uši. Bati natáhla tyč s okem, podařilo se jí chytit aquarshee kolem krku, celou tyč pak dala překvapenému Alaricovi, aby ji držel. Nebylo jednoduché udržet zmítající se vodní potvoru, ještě když vám její jekot trhal ušní bubínky, ale mladý kříženec neměl na výběr. Mezitím démonka vrazila kůl do země a silným provazem k němu přivázala aquarshův krk. Poté vytáhla z kapes něco jako dva dlouhé zohnuté hřebíky, jimiž mu ruce přitloukla k zemi. Vodní bytost se zmítala, ječela a sem tam i zavrčela.
„Co to kruci…?“
„Já tě varovala, ať nesedíš tak blízko. Aspoň už budeš pro příště vědět, že lov aquarshee není sranda. Tyhle potvory mají totiž strašně rády stříbrné věcičky.“ Zvedla ze země třpytící se náramek a ukázala ho obludě před sebou. Ta na ni jen nenávistně zaječela. Bat vytáhla z boty nůž, se kterým vyryla aquarshovi  na čelo znamení ve tvaru čtyř kruhů rozdělených mřížkou a v každém kruhy byl znak.
„Odpoutávám tvoji duši… od tvého těla…“ Zašeptala Bati, aquarsh před ní se začal zmítat, nakonec jeho ústy vyšel modrý obláček, jehož Bati šikovně chytila do sklenice. Alaric to celé vyjeveně pozoroval, něco takového ještě neviděl, konečně ho taky napadlo pustit tyč s očkem.
„Máme to za sebou… Zbývají dva, na co se cítíš teď? Nedaleko odtud je lesní krčma, vypadáš dost bledě, trocha etanolu by ti sedla.“Démonka se škodolibě usmála, posbírala si věci a mezi vodními norami se vydala zpátky na kraj lesa.

Další díl