Kapitola 7.
10. 6. 2014
Kapitola 7.
1876 26. května, Kanada
V přístavu se to hemžilo lidmi. Vykládaly se suroviny, dovezené ze spojeného království, silní muži za sebou táhli řadu otroků, jež měli v koloniích pracovat jako levná pomocná síla a ostatní cestující scházeli z lodi po dlouhých schodech až na pevninu, kterou neviděli dlouhých deset dní. Všude byl rozruch, dalo by se říct až chaos. Upírka si nechala najmout jednoho z otroků, jemuž vrazila jedno své zavazadlo a sama sestupovala jak s druhým těžkým kufrem, tak svojí taškou po schodech. Už od prvního kroku na pevnině v ní všichni kolem viděli silnou osobnost, dost silnou na to, aby jednou dokázala velké věci, nebo se snad jejich instinkty, o této mladé pohledné dívce, jež svou tvář skrývala pod černou krajkou a nad sebou si nesla ještě černé paraple, zakrývající její vlasy před leskem ze slunečních paprsků, pletly a ona není taková, jak se na první pohled jeví?
„Paní, vezmu vám i ten druhý kufr…“Nabídl se její pomocník. Nikdy tyto lidi nenazývala, jako ostatní, „Otroky“ sama měla doma dva, nikdy s nimi nejednala, jako s otroky, měla je oba svým způsobem ráda, moc pro ni znamenali a vážila si všeho, co pro ni dělali. Ať už to byly práce v domě, či mimo něj. Ale bohužel si je nemohla vzít sebou, nechtěla je nutit k odchodu ze země, která jim byla jako jejich vlastní. Jejich rodiče byli otroci, oni se však narodili v Anglii a až časem přišli do vlastnictví mladé urozené a bohaté slečny- Rallisy de Bleuhen Deyagu. Ona však byla zastánkyní tvrzení, že každý člověk má svoji volnost, svoji svobodu, nikdo nemůže nikomu patřit, jen sám sobě a nikdo nemá právo si přivlastňovat jiné. Její pohled na svět byl naprosto odlišný, ale to bylo možná už jen z toho důvodu, že žila tak dlouho, prošla si mnohým a svět se před jejíma očima od první chvíle, kdy se poprvé nadechla jako nesmrtelná, rapidně změnil. Tak ráda by viděla do budoucnosti, co se jednou stane, problém byl ten, že viděla jen a pouze přes zavřené dveře, či zdi, nikoliv však co se stane alespoň v následujícím okamžiku, mohla jen tušit, že lidská rasa a s ní celý tento svět se žene do záhuby asi jako kdysi před mnoha staletími vesnice, ve které žila ještě jako člověk. Před očima ji zase po dlouhé době zaplály plameny, cítila tu hrůzu a strach… Vracela se ve vzpomínkách…
Flash back (poznámka autora: Flash back je část příběhu, ve které se postavy vrací do minulosti a vysvětlují tak některé, pro nás neznámé, události…)
Rok 1271, Sýrie, nedaleko Aleppa, doba poslední křížové výpravy …
Rallisa stála na své zahradě a stříhala růže do vázy vedle postele své matky. Její dům nebyl veliký, skromné obydlí, které obývala jen ona a její nemocná matka. Prozpěvovala si potichu svoji oblíbenou píseň, přitom přebírala pouštní růže. Zničehonic vzhlédla k obloze, která byla jako vždy temná, halená do krajek černých mračen. Na severu se vedly války a vojáci křížových výprav se blížili. Žila v těžké době, každý kdo nepatřil k vyznavačům víry, byl zabit, nebo mučen tak dlouho, než se přidal na stranu církve a před kněžími nahlas vyslovil, že věří.
„Tohle počasí se mi nelíbí…“Zakroutila hlavou a vešla do domu. V kuchyni, která nebyla nijak zvlášť veliká, ale rozhodně byla útulná, srovnala růže do malované vázy na stole, dala květinám vodu, aby tak rychle neuvadly a s vázou plnou bohatých krásně vonících květů zamířila do ložnice své matky. Ta ležela na posteli, pod očima měla černé kruhy, silně kontrastující s její bledou tváří. Dlouhé tmavé vlasy rozhozené po polštáři a těžce oddechovala, spala. Rallisa ji nechtěla budit, proto jen položila vázu na místo druhé s uvadlými květy a odešla do kuchyně. Umyla talíř od oběda, jeden hrnek s vařečkou a zasedla ke stolu, na němž měla položený vyšívaný šátek, napůl dokončený. Lehkými, ladnými pohyby vedla ostrou jehlu s barevnou nití látkou, tvořila květinové vzory azurově modré barvy na černé látce. Po deseti minutách zakončila celou práci malým uzlíkem a šátek položila k dalším 20i na hromádku.
Vzhlédla k oknu, za nímž se hrozivě zablesklo a náporem větru se okno rozletělo. Vstala a rychle jej zase zavřela. Zůstala však zaraženě stát a zírat ven. Před zahradou se zrcadlily odrazy okolí a vesnice ve velkých kalužích, zablácená cesta, po níž se blížila temná postava, přibližující se zajímavou chůzí. Přitáhla si dlouhý pískově žlutý hábit, přes hlavu si přehodila šátek stejné barvy a vyšla ven.
„Halo? Jste v pořádku?“Zavolala přes silný poryv větru, nesoucí sebou stopy písku z pouště, temná postava se k ní otočila a začala se s nářkem, jemuž Rall nerozuměla, přibližovat.
„Ee…“O krok ustoupila, „Není vám nic?“ Byl to muž v potrhaném hábitu, při pohledu do jeho tváře se jí udělalo špatně. Na obličeji měl černé skvrny, občas strhlé, takže šlo vidět maso pod nimi, na němž byly přisáté mouchy. Rallisa vykřikla zděšením, něco podobného v životě neviděla, jen si instinktivně šátkem zakryla tvář a klopýtla, přičemž si přišlápla kus sukně a spadla do kaluže. Muž, tedy spíše zrůda se stále přibližovala, byla již skoro u Rallisy, když jeho břichem projela ostrá čepel stříbrného meče a po několika okamžicích celé tělo vzplanulo a bylo silným mužem odhozeno daleko od dívky. Vystrašeně zírala na hořící tělo. Cukla sebou v momentě, kdy k ní promluvil mužský hlas.
„Jste v pořádku?“ Vzhlédla, skláněl se nad ní vysoký urostlý mladík v brnění s křížem. Měl hnědé oči s drobnýma zlatýma žílka a dlouhé tmavší blond vlasy slepené deštěm, na tvářích měl vousy, bylo jasné, že byl dlouhou dobu mimo domov. Podával jí ruku, připadala si jako zhypnotizovaná jeho zvláštníma očima, jen natáhla ruku a než se stihla vzpamatovat, stála na nohou.
„Děkuji vám…“ Zašeptala a vydala se k domovu. Muž se za ní dlouho díval, po chvíli se ohlédl přes rameno. Cítil dusot kopyt pod nohama, ve vzduchu byl cítit kouř ohně. V rychlosti se rozeběhl k dívce, popadl ji za ruku a vtáhl ji do domu.
„Musíme odtud pryč!“ Byla zaražená, nechápala co se děje.
„Ne…Ne! Co se to děje?! Kdo jste a co po mě chcete?!“ Napůl se vzpamatovala a stoupla si muži do cesty.
„Vy to nechápete, blíží se, zapalují vesnice, v zemi je mor a lidé umírají. Pokud utečeme na sever, bude vše v pořádku…“ Rallisa nic neřekla, jen proběhla kolem něj přímo do ložnice své matky. Klekla si k její posteli a tiše vzlykala, když vzhlédla, málem vykřikla hrůzou. Tvář její matky byla bledší než obyčejně a na rukou, které měla položené na přikrývce, se rýsovaly černé skvrny. Do pokoje vrazil mladý voják.
„To není dobré…“
„Co je to s ní?“
„Má mor… musíte odtud okamžitě pryč!“ Vzal ji za ruku a táhl ji pryč, po cestě posbíral potřebné věci, co našel a všechny nastrkal do plátěné kabely.
„Ne, nemůžu ji opustit! Matko! Okamžitě ji vyléčte! Pomožte jí!!“Hystericky na vojáka křičela. Zastavil se před dveřmi, přitáhl si dívčinu tvář těsně ke své a naštvaně se jí z blízka díval do očí.
„Není jí pomoci! Musel bych ji zabít a to nechcete ani vy ani já… Jedou sem vojáci, ať tu špinavou práci provedou oni.“ Rozkopl dveře, zapískal na prsty, v tom momentě se k němu přihnali dva koně, jeden obyčejný arabský hnědý hřebec a druhý černý. Voják vyhodil dívku na černého koně, sám nasedl na hnědouše a společně se rozjeli pryč. Zastavili se až daleko za vesnicí na vysokém kopci, z nějž šlo vidět dolů. Rallisa se otočila nazpět, jediné co však spatřila, byla její vesnice v plamenech. Teď už nebylo cesty zpět…“
Konec flash backu
„Jste v pořádku paní?“Promluvil k ní černý muž s jejími kufry.
„Ale jistě… jen jsem se na chvíli zamyslela… Takže? Měli bychom začít tvým jménem.“
„Jmenuji se Gurea, paní.“ Odpověděl muž. Jen se usmála.
„Dobrá… Gureo, kde začneme žít?“
„Ale jistě… jen jsem se na chvíli zamyslela… Takže? Měli bychom začít tvým jménem.“
„Jmenuji se Gurea, paní.“ Odpověděl muž. Jen se usmála.
„Dobrá… Gureo, kde začneme žít?“
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle jsem četla už minule, no dobře, přidala si pět řádků :D. Moc se mi to líbí a opravdu to bylo trochu kruté od toho mladého muže, co jí zachránil, i když chápu, že neměl na výběr. Hm...líbí se mi, mohl by s ní něco v minulosti mít :P, to by bylo žůžo...jo a ještě jedna věc, z které jsem se málem vykotila smíchy ze židle - hnědouš?? Vážně Bai? To ne, to fakt nechceš toto...kde si k tomuto výrazu přišla?? :D, no nic, zase si mě pro jednou velmi pobavila
...
(Bai, 15. 6. 2014 19:59)Děkuju Kate, jsem ráda, že to někdo čte, a vbc komentuje ;) díky moc :)
Dokonalé!!!
(Kate-chan, 15. 6. 2014 19:53)To je dokonalé. Chudák Rallisa, takovou krutou minulost. je mi její matky líto. hodně líto. ale dílek se mi moc líbil. Každý se musí smířit se smrtí, jak se svojí tak se smrtí kamaráda či příbuzného
....
(Any, 15. 6. 2014 21:25)