Fantasy příběhy

Kapitola 6.

Předchozí díl
východ 1876 16. května, Viktoriánská Anglie

Odpolední slunce se opíralo do velkých oken, za nimiž bylo možno spatřit moře, po němž si v poklidu pluly lodě do přístavu a zase zpátky do širého světa. Mít dům na kopci byla výhoda, měli jste přehled snad o všem a navíc, domy na kopci měli opravdu jen bohatí lidé, ti ještě bohatší odjížděli zkusit hledat štěstí daleko za moře, do kolonií, kterých měla Anglie desítky, snad i více.
„Co mi ještě chybí… Hmm…“ Mladá dívka si prohlížela své zásuvky s věcmi. Balila je do dvou velkých kufrů a jednoho menšího. I ona se chystala za dobrodružstvím do světa, lákaly ji cizí země, národy, kultura, ovšem hlavní důvod její cesty byl po 15 letech zase pro jednou změnit své zázemí. Lidem v okolí začínalo být podezřelé, že dívka nestárne, proto musela odjet. Navíc byla slabá, už dlouhou dobu neměla krev, celých 15 let se krmila pouze náhražkami, nebo krví zvířat, unavovalo ji to. Teď se však musela soustředit na balení věcí. Při prohrabávání šuplete u svého pracovního stolu narazila na něco, na co by dočista zapomněla, kdyby zde nehledala. Vytáhla kožené desky, které strážily, stejně jako zlatý znak dvou překřížených dýk na nich, svazky papíru uvnitř. Bylo tomu zhruba 232 let, co tento deník našla, za tu dlouhou dobu se stále nedostala k přečtení jeho obsahu, ale každopádně jej uložila do kufru mezi věci a své zavazadla pořádně zamkla.
„Paní…?“Ve dveřích stála mladá služebná, pomohla své paní do bohatých modro bílých šatů k tomu jí podala bílé rukavičky bez prstů a velký slušivý klobouk s modrobílým peřím ve světle modré barvě.
„Výborně, ať mi nechají připravit kočár, jsem připravená odjet.“ Vzala si svoji koženou kabelku, menší a jeden větší kufr a vydala se dlouhým schodištěm k hlavním dveřím, ve kterých stál její soukromý komorník.
„Ukažte paní, já vám pomůžu…“Chtěl jí vzít kufr, ona však odmítla a pohodila hlavou směrem, ke své služebné, která s druhým kufrem teprve scházela ze třetího schodu, při tom supěla a začínala se potit tou tíhou.
„Pomoz Parivaty, já to unesu.“ Sama si dokonce uložila své věci do kočáru, pro ni to bylo jako pírko. Mezitím se Parivaty se Sebastianem (komorník) dostali s kufrem ke kočáru, oba zpocení a zadýchaní.
„Co já to mám za služebnictvo, že neutáhne jeden můj kufr?“ Povzdychla si a kufr jako peříčko vyhodila do kočáru. Jen si oprášila ruce a usmála se.
„Paní Deyagu, budete nám moc chybět.“ Komorník se uklonil a podal své paní čistě bílý kapesníček s vějířem.
„Ano slečno Rall, budeme čekat na váš návrat.“ Rall se už teď zastesklo, nemohla jim říct, že až se ona za několik desetiletí, možná pár staletí zase vrátí zpátky, oni již budou mezi mrtvými, oba jí svým způsobem přirostli k srdci a teď je opouští a nikdy už neuvidí.
„Budu vám posílat dopisy.“ Usmála se a nasedla do kočáru, po tvářích jí stekla jediná osamělá slza.
„Opatrujte se, paní naše…!“ Vůz se rozjel k přístavu, kde už čekala loď, směřující přes Atlantický oceán do kolonie v Kanadě, kde měla Rall začít nový život.

1876 19. května, někde v Atlantiku…

Slunce jasně zářilo nad třpytivě modrou vodou, která toto světlo odrážela, ve vzduchu byl cítit slaný mořský vánek, který sebou nesl vůni dálek a nových začátků, většina posádky byla buďto v podpalubí, nebo na zádi sledovala delfíny, kteří loď už delší dobu pronásledovali a vesele poskakovali, nechávali se unášet proudem. Upírka seděla na přední palubě, pod slunečníkem, aby jí ostré paprsky zlatého kotouče nespálily jemnou kůži a zároveň z ní neudělaly popel, sem tam se podívala na slunce nad obzorem, ale většinu času si spíše četla. Měla v rukách onen nalezený deník, a jelikož neměla zrovna moc co dělat, pustila se do zajímavého čtení. Ani po patnácti stránkách se nedozvěděla, komu patří, jedním si však byla jistá, nebyl z této doby a už vůbec ne z tohoto světa, jak se sem ale dostal? Komu patří? A měl snad osud v plánu, aby deník nalezla právě ona? Hlavou jí běželo tolik otázek, na které nedostávala odpověď, což ji více než mrzelo. Oblíbila si především jeden zápis, někde zhruba na začátku…

1. 2. 38 DT (doba temnoty)…
Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mě zase pro jednou jen nešálí mé smysly, nebo si ze mě nedělají srandu ta individua, co si je moje mladší sestra nastěhovala do domu. Pokud zde chce mít svého bratrance, dobře, ale nějací dva úplně cizí muži, nelíbí se mi to. Každopádně jsem v lese za domem právě pocítil něčí přítomnost, něco tam je a sleduje to náš dům. Že by to byl zase on? Ta jeho sebranka se tu potuluje každou noc a je mi naprosto jasné, o co těm démonům jde… nedovolím jim však vstoupit mezi mě a moji rodinu, nedostanou moji sestru ani za nic! ...

4. 6. 38 DT…
Jsou tomu přesně dva dny, co se na severu země strhla velká bitva, dalo by se říct až válka, mezi tamějšími klany. Snad mniši z pevnosti Ron Severagu brzy zasáhnou, mohlo by to totiž zpustošit už tak zničenou zemi… Zase jsem je cítil, vrátili se. Jsou tam někde venku a sledují každý náš pohyb. Mám o svoji sestru starost. Vím, že není moje vlastní sestra, ale přesto ji mám svým způsobem rád a zavázal jsem se tomu míšenci, že se o ni postarám… Cítím je, blíží se…

Rallisa vzhlédla od deníku a začala přemýšlet. Tolik tajemství. Kdo je autor, jak asi vypadá ta jeho sestra a jaká je? A kdo jsou ti, co se plíží lesem a sledují jejich dům? Nemohla jen tak přestat číst, byla napjatá a chtěla se co nejdříve dozvědět pravdu, začala tedy zase číst, deník, text v něm, ji naprosto pohltil.
 

12. 2. 38 DT…
Právě jsem se vrátil z lovu, rada smečky po mě chtěla, abych se na nějakou dobu stáhl a ukryl, ale já jim nemůžu vyhovět. Vlk ve mně chce ven, nedokáže jen tak ležet a nic nedělat. Les a jeho tajemné kouty mě lákají každou chvíli více a více, nedá se to vydržet a aby˛ toho nebylo málo, moje mladší sestra dostala práci. Dělá pro pána v městě za řekou, loví duše… teď abych se o ni bál dvakrát tolik.

Upírka se zahleděla do zapadajícího slunce nad obzorem, které z posledních sil vysílalo své paprsky, jež dopadaly na upírčinu tvář, ale už nebyly schopné ji spálit. Teď jí bylo jasné, komu deník patřil a všechny ostatní věci, zápisy z něj, některé osoby se teď značily v úplně jiném světle. Stačilo přijít jen na několik detailů a v tu chvíli si připadala, jako jeden z těch knižních detektivů, jež pátrají pomocí vodítek po viníkovi. Ona však nehledala žádného viníka, lupiče, ani vraha, nýbrž autora starého deníku, který jí ležel rozevřený v klíně.    
„Jak se jmenuje ten, co svá tajemství sepisoval do kožených desek na zažloutlé stránky, jejichž úkolem, bylo navždy mlčet? A odkud tento deník vlastně pochází?“Slunce zašlo za obzor, na nebi zmizely poslední večerní červánky, zůstalo jen šumění vody, doprovázené veselých zpěvem a smíchem členů posádky v podpalubí…

Další díl