Fantasy příběhy

Kapitola 5.

Předchozí díl
Slabé sluneční paprsky prosvítaly skrz temné závěsy na vysokých oknech. Vzduch v místnosti byl těžký a skoro nedýchatelný. Jediné světlo ozařující kousek pokoje, byla svíčka na vysokém tmavém stojanu, jejíž bledý vosk pozvolna stékal k zemi, nikdy na ni však nedokápl. Na rozlehlé zdi vedle dveří visel obrovský obraz rodiny, zahalený do temných závěsů. Jediný hlas zde bylo piáno, které hrálo pomalou kolébavou melodii, dost smutnou tak akorát k náladě svého posluchače.
„Pomaleji prosím…“Ozval se prosebný hlas z tmavého křesla pod obrovským obrazem. Hudba tedy zpomalila a udržovala si už po zbytek skladby pomalé tempo. Zvuk piána vycházel z malé zlaté klece, která levitovala na druhém konci místnosti a jen slabě odrážela světlo z vně. Uvnitř bylo maličké piáno bílé barvy, které však i přes svoji velikost vydávalo stejný zvuk, jako normální velké piáno. Za tímto líbezným hudebním nástrojem seděla drobná bytost světlé pleti, vypadající jako malá víla v modrých šatičkách ušitých z jisker a ranní rosy. Bytost měla na zádech malá křidélka, jako ptáček, bílá z lehkých peříček, pozvolna splývala stejně jako šatičky na dně klece.
„Ano… Skvělá melodie, škoda, že k ní nemám kapku vína… Co říkáš Shee?“ Shee byla ona bytost ve zlaté klícce, hrající na piáno. Malý démon nižší třídy, který miluje hudbu a žije skrytý v lesích nebo na loukách. Normálně by tento malý tvoreček létal po svobodě a hrál na luční zvonky nebo na uschlou kůru stromů na mýtinách, jenže byl zajat a uvězněn do zlaté klece, posazen za piáno aby plnil přání melodii svého věznitele. Bytosti jako Shee neuměly mluvit, jen mezi sebou se domlouvaly buďto svými nástroji, nebo třepetáním křidélek.
„Každou chvíli by měla být tady… Doufejme, že se nezdržela, nerad čekám, mám pro ni mnoho práce a navíc mi má odevzdat mé miláčky…“ Ozvalo se klepání na dveře. V tom momentě se přes klec sama přehodila plachta, aby ji zakryla a závěsy se roztáhly.
„Světlo…!“Věznitel drobného hudebně talentovaného démona si zakryl oči a lusknul prsty, čímž se okna otevřela dokořán, pustila tak dovnitř chladný čerstvý vánek, který sebou však nesl bolestný nářek a prosby. Démonům v zemi chyběla voda, měli hlad a nedostatek ostatního potřebného. Zatímco si jejich pán hověl v bohatství a nechával se oddávat melodiím podle své nálady, jeho lid trpěl. Jediný kdo o tom byl schopný mluvit, byl severský vítr, jež k pánovi posílali mniši z pevnosti vysoko v horách na severu země. On jejich prosby a nářek svého lidu však neslyšel, nebo spíše ani nechtěl slyšet, měl úplně jiné zájmy.
„Vstup…“Promluvil hlasem, který bodal jako ostrý mráz a zněl jako vichřice na dlouhých pláních mrtvé země. Do místnosti vešel vyšší zhruba 20-ti letý chlapec, spíše muž, s černými delšími vlasy a modrýma očima v kožené černé bundě se stříbrnými knoflíky, pod níž měl bílou košili a k tomu tmavé džíny.
„Ach… to si jen ty…“
„Taky tě rád, po třech dnech, tvé osobní apokalypsy, vidím, otče.“Promluvil mladý démon. Byl svému otci neskutečně podobný, tedy až na oči a možná byl tak o půl metru menší, ale i tak měl pořád kolem 180 cm. Prošel místností až k jednomu z otevřených oken, stoupl si těsně vedle zakryté klece, což jeho otce znervóznilo.
„Michaeli, čekám moc důležitou návštěvu, měl by si odejít.“ Pohled mladého démona zabloudil k zakryté kleci po jeho pravé ruce, nevěděl, co je pod ní, ale touha strhnout závěs a podívat se byla silnější než cokoliv jiného.
„Tak a mám toho dost!“ Otec jej silně chytil za zápěstí a vedl jej ke dveřím. Ještě stihl zpětně křiknout z okna na démonku, která se snažila nenápadně proplížit náměstím, aby ji nikdo neviděl.
„Jdeš pozdě!“ Leknutím nadskočila a než stačil kdokoliv mrknout, stála v paláci na chodbě, zatímco se zmateně rozhlížela kolem sebe, kam se vrtnout.
„Co teď? Honem, rychle se Bati schovej…“Mluvila sama k sobě a hledala nejvhodnější místo na schování, ale nic nenacházela a její pán se blížil. Tiskla si k sobě velkou sklenici, z poloviny ji halila pod svoji bundu a hledala únikovou cestu, neboť slyšela křápnutí dveří v patře, doprovázené křikem. Zalétla do jedné z postraních chodeb a nejbližšími dveřmi do velkého pokoje. Stála za dveřmi a vydýchávala se. Cítila, že se k pokoji, v němž byla tajně skryta před trestem za nedochvilnost, někdo blíží. Slyšela kroky, ale nevěděla, kam se schovat, jen ustoupila odedveří, přesně do půlky pokoje a čekala, až se dveře otevřou, v nich buse stát naštvaný pán a jako obvykle ji udeří bičíkem. Zhluboka se nadechla a připravila se na ránu, dveře však otevřel mladý démon. Překvapeně jeden na druhého hleděli. Nakonec se démon ďábelsky pousmál.
„Bojíš se mého otce a náhodou ses schovala do mého pokoje…“prohlédl si sklenici v jejím náručí, „Jsi lovkyně…“Zašeptal a zaposlouchal se do zvuků z chodby. Jeho otec se blížil a to dost rychle.
„Pomož mi…“Zaúpěla Bati, aniž by si uvědomila, koho tady vlastně žádá o pomoc. Nemohl si nevšimnout jizev na jejích rukách, bylo mu jasné, od koho je má a z jakého důvodu. Nerad viděl ženy trpět, proto ji popadl za zápěstí a schoval jak ji, tak sebe do své velké přesto dost těsné skříně, doufajíc, že otce nenapadne se tam podívat. Stáli ve skříni těsně vedle sebe, ona se snažila zakrýt svůj třepající se dech a on přes rameno sledoval škvírou mezi dveřmi skříně dění v pokoji. Jeho otec rozrazil vstupní dveře a rozhlédl se kolem.
„Michaeli?! Kde si?! Sakra, najděte mi mého syna a tu holku!“ Zaprskal a naštěstí pro ty dva zavřel dveře a odešel. Mladý démon přesto čekal ještě několik minut, než se vzdálí dostatečně daleko a pak teprve pohlédl na démonku, která byla minimálně o hlavu a půl menší než on. Zaujaly jej její zelené oči, ve kterých se třpytily zvláštní zlaté žilky. Ještě pořád se mírně chvěla, otevřel dveře a pustil ji ze své skříně. Nevěřícně se na něj dívala a snažila se něco říct. Ve tváři se jí mísilo zděšení, vztek, strach a možná částečně i stud, když se na sebe ve skříni tiskli. On ji pozoroval nic neříkajícím pohledem, v duchu se však pobaveně smál.
„T-ty! Ty jsi jeho syn?!“Dostala ze sebe nakonec. Jen pokrčil rameny a přešel k vyššímu stolku, na němž měl tác s hroznovým vínem.
„Bohužel… Jmenuji se Michael, a ty jsi…?“Zvědavě si ji prohlédl. Měla na sobě bílé tílko, na něm kratší bundu zelené vojenské barvy k tomu tmavé kalhoty a vysoké černé boty. Své dlouhé rudé vlasy měla stáhnutí do copu na vršku hlavy, který byl převázán provázkem s dvěma dřevěnými korálky. Přes pravé zápěstí měla uvázaný černý šátek.
„Batia.“Odpověděla krátce a otočila se k němu bokem. Až teď měla možnost prohlédnout si místnost, v níž se schovala. Zdi byly černé, přímo před ní, napravo odedveří stála velká postel, přísahala by, že byla velká jako její pokoj a ten nebyl zrovna třikrát velký. Naproti postele byla ona skříň a kolem několik stolů s pohodlnými křesly a menší skříňky. Nechal ji rozhlédnout se kolem, mohl si ji tak prohlédnout detailněji. Na pravé ruce jí od zápěstí k loktu po vnitřní straně vedlo tetování s cizím nápisem, který znamenal „buď silná“. V levém obočí měla piercing, na krku jizvu, stejně jako na rukou a jednu nepodstatnou na čele.
„No, nemůžeš se tu schovávat věčně, navíc, myslím, že tohle můj otec potřebuje.“ Ukázal na sklenici v jejím náručí. Zkousla si spodní ret, zatímco si prohlížela sklenici. Měl pravdu a ona neměla na výběr, musí se vydat vstříc svému osudu, jako již tolikrát. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a bez jediného slova odešla.

Opatrně zaklepala na dveře a po vyzvání vešla. Její naštvaný pán seděl ve svém křesle a pohledem hypnotizoval naštvaným pohledem šachovnici se skleněnými figurkami před sebou, podle toho usoudila, že se trestu nevyhne a navíc, bičík měl položený hned vedle sebe. Došla asi dva metry před něj a poklekla.
„Mám pro vás to, co jste si přál, můj pane…“Zašeptala a už jen čekala na ránu. Vzhlédl od šachovnice, bičík si vzal sebou, ale k jejímu podivení ji hned neuhodil, jak měl obvykle ve zvyku, namísto toho si od ní vzal sklenici a proti světlu z velkých oken si ji prohlédl. Ve sklenici byly zavřeny dvě duše, dva malé obláčky, jeden modré barvy a druhý barvy rudé.
„Snad to bude stačit… Jak jistě víš, zítra je musím nabídnout v turnaji a potřebuju ještě poslední tři duše. Máš čas do zítra, nejpozději mi je doneseš do arény večer v sedm. Tentokrát po tobě chci duši démona s obrovskou silou… asi třídu B, pak následně aquarshee a duši vlkodlaka.“Bati zamrazilo v zádech. Démony lovila běžně, aquarshee, což byly něco jako mořské panny, jen s ostny na ocasech, ostrými zuby, jako piraně, na hlavách měly místo vlasů rybí šupiny a z dlaní jim rostla klepeta, kterými své nepřátele pevně sevřely, ty by taky neměly být problém, ale vlkodlaků bylo v zemi málo a jediný, kterého znala, byl její nevlastní bratr. Nemohla však odporovat, pak by neštvala ona své oběti, ale poslali by na ni jiného lovce, což si nemohla dovolit.
„Jo a mimochodem!“Dodal ještě její pán. Vzhlédla… Démon se rozmáchl svým bičíkem a silně ji udeřil do tváře, až spadla na zem.
„Ty víš, že nesnáším čekání, snad si to do příště zapamatuješ!“

Další díl