Kapitola 24.
Kapitola 24.
Touha po smrti, a pach mrtvol všude kolem. Normálnímu člověku by se z tohoto místa nejenže točila hlava, ale nejspíš by na jejím místě už hlasitě vrhal obsah svého žaludku za nejbližší keř. Zhluboka se nadechnout a pak co nejdýl vydržet bez jakékoliv přísunu kyslíku. Její rekord? Asi tři minuty, což nebylo moc času. Na druhou stranu její protivník už nebyl daleko. Mohla začít nejstrašnější a zároveň nejnebezpečnější akce její dosavadní kariéry lovkyně. Vědět na samotném začátku, že jednou bude stát na místě, kam se i ti nejlepší bojí… Celé to v ní vyvolávalo vzpomínky, nebylo to jen tohle místo, ale taky Alaric, schovaný tam venku, vyčkávající na svoji příležitost. Mladý, vystrašený, neměl za sebou pořádně ani jeden den, přesně jako ona tenkrát, když začínala.
Ach, ta představa, snaha nevrátit se ve svých vzpomínkách do míst, jenž tolik bolely.
„Ryane…“
Flash back…
Stála před obrovskou budovou, vzdáleně připomínající kostel jehož průčelí svíraly dvě věže. Váhala, jestli vstoupit dovnitř, nebo raději co nejrychleji odejít. Přes rameno měla přehozenou poloprázdnou koženou tašku a díky tomu, že byla oděná jen do černého nátělníku a černých kožených kalhot, které měla zastrčené do vysokých šněrovacích bot, jí nebylo zrovna teplo. Zevnitř se ozývaly výkřiky, posměšky, bolestný nářek a především zvuky boje. To ji sem přitáhlo, touha bojovat, stát se silnější. Už nechtěla být ta, kterou všichni musí chránit, teď byla na řadě ona. Od tohoto dne, jim bude dělat strážného anděla. S odhodláním se rozešla k masivním dvoukřídlovým dveřím. Hrdinně se nesla po vyšlapané pěšině se zvednutou hlavou, těsně před průchodem do budovy natáhla ruce, že otevře obě křídla dveří a vstane před ostatními jako silná démonka, že udělá dojem hned na začátku. Dveře byli stále blíž, proto ještě využila všechnu svoji sílu a dokonce se i malinko rozeběhla. Nečekala, že by dveře mohly být těžké, vzhledem k jejich mohutnosti a velikosti to bylo dost pravděpodobné, ona však tento malý detail přes samé nadšení přehlédla a narazila do dveří. Uvnitř všechno ztichlo, zatímco ona venku potichu skučela sesunutá na zemi u dveří.
„A ty jsi kdo?“ Vzhlédla do dvou temných očí, jenž se na ni s naštvaným podtónem dívaly. Stála před ní vysoká žena tmavé pleti s nakrátko ostříhanými vlasy. Bati se v rychlosti vyhoupla na nohy, oprášila si zadek a zasalutovala.
„Jmenuji se Batia a chtěla bych se stát lovkyní.“ Pohotová odpověď, za níž na sebe byla hrdá. Musela se v duchu pochválit, s jakým odhodláním to řekla. Možná na začátek neudělala úplně nejlepší dojem, ale aspoň působí cílevědomě a sebejistě.
„Jedna věc je chtít něčím být a druhá mít k tomu předpoklady…“ Ze dveří vyšel vysoký statný muž, na drobnou démonku se ani nepodíval. Působil chladně, jeho síla se odrážela v jeho osobnosti, v každém kroku. Přistihla sama sebe, jak k němu s obdivem vzhlíží, rozhodně by o něm neřekla, že je nesympatický. Vypadal trochu silnější, to však dělaly všechny ty svaly na jeho těle.
„Jay, kdo je to?“ Pohlédl na ženu, jenž stála před Batiou s káravým výrazem.
„Nevím, přišel jsi moc brzy, ještě jsem nestihla vše zjistit.“ Měl neměnný výraz, kamennou tvář, bez emocí, jakýchkoliv citů, bez jediného náznaku zvědavosti, odkud se tu malá démonka vzala.
„Řekni nám, kdo přesně jsi.“ Neustále jí pohled těkal po celé Batiině výšce, nevypadala spokojeně. Spíš měla ve tváři ironii, mísící se s posměškem. Rudovlasé démonce bylo jasné, že tam uvnitř trénují daleko schopnější, silnější a vyšší, než je ona, ale nemůže ji přece odsoudit, aniž by viděla, co umí.
„Jmenuji se Batia.“
„Batia a dál?“
„Batia Rosalia Gabrielle de Shaptee Katsuo.“ Jistota ji velmi rychlím tempem opouštěla. Možná sem přecejen neměla chodit…
„Takže, Katsuo, ty chceš být lovcem, ha? Myslíš si, že na to máš? Že to zvládneš?“ Žena si založila ruce na hrudi, teď se proti ní Bati cítila malinká, nejspíš byla jedna z těch, co lovce trénovali.
„No…“ Nejistá odpověď, to je špatně. Jsou jako šelmy, když vycítí tvůj strach, vrhnou se na tebe a budou trhat tak dlouho, dokud to nevzdáš a neumřeš. Jen čekala, kdy po ní Jay skočí.
„Pojď dovnitř, nováčku.“ Klidný hlas statného lovce přerušil napjatou atmosféru, jediné jeho slovo stačilo, aby Jay ustoupila a nechala Bati projít. Malá démonka šla pomalu za lovcem, směřovali dlouhými chodbami. Věděla, že za ní jde Jay, snažila se moc si jí nevšímat. Místo toho se zaměřila na muže před sebou. Jistě byl minimálně o deset, ne-li víc let starší než ona. Vlasy tmavě hnědé barvy mu splývaly k ramenům, zezadu široká ramena, která halilo skoro upnuté černé triko, natáhnuté na svalech.
Předtím si všimla, že má hnědé oči, bylo na nich něco zvláštního, přestože na ni působily jako led, chladně, bez citu.
Ostře řezané rysy tváře, dokonalý muž, ovšem krvelačný lovec.
„Chceš se stát lovkyní, nováčku?“ Zeptal se, aniž by se k ní otočil.
„A-ano!“
„Víš ty vůbec, co taková práce lovce obnáší?“
„ No, vlastně…“ Samozřejmě, že to nevěděla, občas vídala lovce, kteří se potulovali kolem jejich domu. Dave z nich byl nervózní, věděl, že si jdou pro něj a jeho rodinu. Měla jen jeden cíl, stát se silnější, aby mohla svého bratra chránit a doufala, že v tomhle jí lovci pomůžou.
„Chceš se stát někým silným, aniž bys měla potuchy o té spoustě dřiny, potu a krve, které budeš muset obětovat?“ Obrátil se k ní, konečně na něj mohla pohlédnout přímo, přestože by se teď nejraději někam schovala, vzala nohy na ramena a utekla odtud co nejdál. Naháněl strach, což bylo nejspíš záměrné. Moc dobře si uvědomovala, že ji chce od jejího rozhodnutí odradit, lovci neměli lehký život, to jí ostatně tvrdil i Dave s Taylerem, ale zapřísáhla se, že když ji nezastavili oni, nezastaví ji už nikdo. Zhluboka se nadechla, byla odhodlaná muži před sebou čelit přímo, neuhnout pohledem a stát si za svým, ať už na ni bude sebevíc hnusný.
„Jsem si vědoma, kolik toho budu muset obětovat, aby ze mě byla skvělá lovkyně a jsem ochotná pro to udělat cokoliv.“ Odhodlanost, silná vůle a čest, kterou si v sobě nesla, jí nedovolily zbaběle utéct. Mohl se k ní chovat jakkoliv, házet s ní o podlahu, probodávat jí končetiny, rvát jí vlasy, psychicky ji mučit, ale sama sobě se zařekla, že necouvne, neudělá jediný krok vzad. Projde si tím nejhorším, aby mohla stanou mezi těmi nejlepšími.
Tiše se otočil a pokračoval dál v cestě. Držela se těsně za ním a společně nakonec vstoupili do obrovského prostoru, kde se to jen hemžilo létajícími zbraněmi, bojovými výkřiky, křupáním kostí.
„Nathaniel!“ Křikl a jeho hlas se ještě dlouho odrážel od stěn kolem dokola, tvořil ozvěnu, jenž zanikla ve zvucích boje. Před statného lovce doskočil mladík zhruba stejně vysoký jako on, jen o hodně mladší. Měl kratší blond vlasy, jasně modré oči, v obličeji vypadal spíš jako dítě.
„Co se děje, zrovna jsem měl navrch, konečně jsem mohl porazit Bena. Ty si to prostě umíš načasovat co?“ Otráveně si založil ruce na hrudi a sledoval muže před sebou, jenž si jej zavolal.
„Nathe, nováček. Nováčku, Nathaniel, říkáme mu Nathe. Máš ji na starost, chci abys ji naučil základy a když bude schopná, tak ji postavíme k někomu lepšímu. A ty…“ Lovec pohlédl na Bati, ta se stále vzpamatovávala z toho, co se tu teď děje.
„Ty se pokus neumřít…“