Kapitola 23.
Kapitola 23.
Temná jeskyně, v níž se skrývá snad největší zlo Achämenomu, pokud se jí podaří to, co se těm před ní nepovedlo ani ve snu, možná konečně získá respekt, jaký si zaslouží, možná konečně její pán uzná, že není hodna toho, aby s ní zacházel, jako s kusem hadru. Třeba pro ji pro jednou ušetří od rány bičíkem a možná na ni pohlédne i jinak, než jen na lovkyni, kterou musí bohužel platit. Na druhou stranu, žádný jiný lovec u něj nevydržel tak dlouho pracovat, už to, že pro něj dělala takovou dobu a ani jednou si nestěžovala, bylo úctyhodné.
Zhluboka se nadechla, cítila, jak se vzduch kolem změnil. Byl najednou těžký, všechna ta tíha dosedala na její bedra. Proč si vlastně došla zpátky pro pomocníka? Ne, že by za něj nebyla ráda, ale nesla teď zodpovědnost nejen za sebe a své činy, ale také za něj, jelikož byl nezkušený a mladý, nevěděl toho o lovu tolik jako ona, byl to outsider, naprostá nula. Mohla ho dostat k těm lepším, ale za jakou cenu? Když je člověk sám, má to o tolik jednodušší, nemusí se neustále ohlížet, jestli ten za ním je v pořádku, jestli něco neprovedl. Jasně, nemusela by se o něj vůbec starat, ale přecejen měla nějaké city a nenechá ho tu přece chcípnout uprostřed lesa!
Zodpovědnost za někoho cizího byla velké břímě, jenž teď ona musela nést…
Na několik minut zadržela dech, aby se uklidnila a mohla vymyslet nějakou strategii. Ještě nikdy toho tvora, co se skrýval tam uvnitř v temnotě neviděla, neznala jeho způsob boje, jeho sílu. Nejspíš teď nemělo smysl nad něčím přemýšlet, když ani pomalu neví proti čemu stojí. Byla tu dost velká šance, že tenhle souboj nepřežije, spíš než z něj výjde jako vítěz.
„Neměla jsem říct Davidovi? Třeba zná nějakého vlkodlaka, který chce skoncovat se svým bídným životem a svoji duši věnovat malé démonce pro jejího pána. Co si to tu namlouvám… Jednou jsem tady a bez boje odsud neodejdu!“ Pevně stiskla kuši a udělala krok do tmy.
Možná dnes příjde o život, ale rozhodně padne se vztyčenou hlavou, jako hrdina…
Sledoval vchod do jeskyně, kde před několika okamžiky zmizela drobná démonka. Nevěděl co má dělat, cítil strach. Ani nechtěl myslet na možnost smrti, cítil ji totiž všude kolem sebe. Když se posunul kousek bokem, všiml si v trávě drobné lebky. Poslední výraz děsu jí stále zůstal, pootevřená ústa v nedokončeném výkřiku, a v temeni zaseknutý dlouhý klacek. Nasucho polkl.
„Doufám, že Batia ví, co dělá. Já tady nechci umřít…“ Tiše se modlil, aby to nějak dopadlo, hlavně, aby oba zůstali na živu. Po chvíli si svůj čin uvědomil.
„Co to tady sakra dělám?! Zbláznil jsem se?! Je to přece profesionální lovkyně, tohle zvládne, ví co má dělat a toho netvora tam uvnitř porazí. Já musím jen čekat a ve správnou chvíli chytit jeho duši. Je to jediný úkol, který mám, tak to nesmím posrat!“
„Absolutně nevím co mám dělat!!“ Její vnitřní instinkt lovce na ni řval, aby se dala na útěk dokud je čas, aby popadla křížence a běžela za svým starším bratrem. K čemu by to bylo, kdyby tady dneska umřela...? Zastavila se, neboť její vnitřní rozmluvu vyrušilo tiché vrčení. Možná byl vlkodlak blíž než si myslela. Nestála daleko od vstupu do jeskyně, potřebovala ho vylákat ven a ne s ním bojovat uvnitř. Uklidnit se, zahnat strach, neboť ten ničemu v tuto chvíli nepomůže, právě naopak. Učili ji, že strach všechno jen zhoršuje. A přesto se každý den vracela domů se strachem. Se zvláštním pocitem, jenž poslední dobou přešel až do předzvěsti. Blížila se velká změna a ona to cítila, brzy bude spousta věcí jinak a ne jen díky blízkosti hrozící smrti.
Čím bližší bylo vrčení, tím se nejen zrychloval tep srdce v démončině hrudi, ale zároveň s ním i dech. Chvěly se jí ruce, chtěla křičet!
Krok… Pak další a další. Silné tlapy ztěžka došlapující na tvrdou zem jeskyně, podbarvené tóny ozvěny, která se odrážela od nízkého stropu, od každého temného místa. Doslova cítila, jak se k ní blíží ta spousta energie, zrůda se probudila a s hněvem se teď blížila směrem k ní. Poslední pohled do své mysli, všichni sourozenci, všichni které znala, každý z nich zacákaný její krví, ovšem v tom momentně třes ustal, dech se zklidnil. Pevně stiskla rukojeť kuše a druhou ruku položila na dýku u levého boku.
Začne boj, začne hon a celé to bude mít jen jednoho vítěze…
Vlkodlaci byli neklidní. Zpráva, kterou jim Dave podal, všechny rozrušila, začali panikařit, mladší se díky neovladatelnosti přeměnili, jako vlci vrčeli na každého kdo se k nim jen přiblížil, ti nejstarší naopak stáli naprosto klidně, vyčkávali, co se bude dít. Dave pohlédl k Annie, jenž postávala opodál společně se Zarenem a svojí silou se snažila uklidnit mladé vlkodlaky. Zaren ty naprosto nezvladatelné uspal díky síle svého klidného hlasu. Vlkodlaků se zvláštními schopnostmi bylo málo, hlavně byli nejvyhledávanějšími dušemi pro lovce lidí. Za vlkodlaka jako takového byla bohatá odměna, ovšem za vlkodlaka se schopnostmi byla ještě bohatší.
„Vím, že se vám to nelíbí, ale od dob, kdy jsme byli před temnou válkou v podstatě pánové tohoto světa se mnoho změnilo. Dnes jsme už jen štvanou zvěří. Chudí démoni nás mají dokonce pouze za vymyšlené legendy. Žijeme v temnotách, většinu času se skrýváme před lovci a jejich pány, kteří lační po našich duších. Je nás stále méně a méně, ale s tím nejspíš nic neuděláme.“
„Začneme se množit mezi sebou!“ Vykřikl někdo cizí ve skupině, jenž Davea poslouchala. Všechny ženy nasadily nesouhlasný výraz, nebylo divu.
„Myslím, že tohle nám neprojde… Musíme spojit síly, ukázat lovcům, že nejsme tak snadná kořist. Panské hry se blíží a oni všichni na poslední chvíli vyrazí na lov, samozřejmě budeme na seznamu každého z nich. Najděte si bezpečný úkryt, nebo se pohybujte ve skupině, abyste získali šanci na přežití.“ Dave seskočil z kmene stromu, na němž stál, pohledem přejel po mladých, kteří mezitím už klidně stáli na místě a věnovali mu veškerou svou pozornost. V duchu si je přepočítal, nebylo jich příliš, sice k nim přicházeli další z nejzazších koutů země, stahovali se k ohnisku, šli instinktivně k velké smečce. Jejich nezkušenost a hlavně lačnost lovců je zahnala až sem.
„Dobrá, každá skupina si vezme jednoho mladého, berete za něj plnou zodpovědnost. Snažte se co nejvíc vyhýbat oblastem lovu, spolupracujte, pokud potkáte nějakého lovce a když budete v nesnázích, volejte o pomoc, nejbližší skupina se k vám bude snažit dostat co nejrychleji.“ Viděl pohledy nejstarších, dívali se hrdě, sám k nim přišel jako ještě mladý rozverný a nezodpovědný, ale vycvičili z nej silného bojovníka, dali mu veškerou svou moudrost.
Další generace, která po jejich odchodu převezme místo moudrých vlkodlaků, on a všichni ti mladí, budou jednou stát na jejich místě, učit mladé sebekontrole. Jednou to budou tito mladí vlkodlaci, kdo možná dokáže zvrátit to, co oni pokazili, možná opět vrátí vládu nad Achämenomem do vlčích tesáků…
