Fantasy příběhy

Kapitola 22.

Předchozí díl

„Hej… Alaricu? Jak jsi na tom, kříženče? Můžeš vstát?“ Sledovala svého parťáka, který seděl opřený o kmen stromu a ztěžka oddechoval, jemně mu při tom třela ruce kusem látky, namočeným do ledové vody. Vyplýtval až příliš své energie. Naštěstí už jeho sílu nepotřebovala. Museli už jen získat duši vlkodlaka a v tomto lovu mu přenechá tu jednodušší úlohu. Musel se maximálně udržet na nohou a mít rychlé reflexy.
„Myslím, že ano…“
„Dobrý, rozchodíme to, jo? Na tři se postavíš a uděláš pár kroků kolem stromu. Jedna… dva… tři!“ Pomohla mu vytáhnout se na nohy. Nechala ho, aby se opíral jednou rukou o strom a dělal opatrné kroky. Mezitím sledovala mezi listím nad hlavou potemnělou oblohu. Z korun stromů se ozvalo zběsilé štěbetání ptactva, jak se na nebi hrozivě zablýsklo a v tu samou chvíli se spustil nepříjemný déšť. Bat sklonila pohled zpět ke kříženci.
„V pohodě?“ Zeptala se tišším hlasem. Klidně přikývl a v příštím okamžiku sebou prudce škubl, jak mu kolem hlavy prosvištěla dýka. Nechápavě sledoval drobnou démonku, jež souhlasně pokývala hlavou.
„Chceš mě snad zabít?!“ Měl vytřeštěné oči, nedivila se mu. Na druhou stranu úspěšně otestovala jeho smysly, reflexy a vnímání. Navíc jí přišlo, že po tom, co se dvakrát během souboje s kočkami nechal ovládnout svojí démonní částí, má teď rychlejší pohyb a to bylo jen k užitku, neboť se mu bude do budoucna hodit.
„Vysvětlím ti následující plán.“ Přešla jeho vyděšení, s nezaujetím si vzala dýku a schovala ji do tašky, následně promočené vlasy stáhla do jednoduchého copu a namísto dýky vytáhla stříbrné hroty na šípy ve své kuši, stříbrné jehly a kulky.
„Zbývá nám už jen poslední duše… Chvilka napětí, ano, potřebujeme sehnat duši vlkodlaka. Wooow…“ Alaric ironii v jejím hlase raději neřešil a zaměřil veškerou svoji pozornost na zbraně před sebou. Bati dál pokračovala ve výkladu.
„Bude to vypadat následovně…“ Vysvětlila mu celou nastávající akci, kde bude stát, co bude dělat, co ona mezitím musí provést, kříženec jen tiše přikyvoval.
„V čem je háček? Tohle vypadá až moc jednoduše. Prostě ho vylákám ven a ty ho zabiješ?“ Bat se praštila dlaní do čela. Tenhle kluk je až příliš dutý, jestli ho bude muset představit na Panských hrách ostatním lovcům… No potěš koště.
„Za prvé jsi to úplně špatně pochopil… Já ho vylákám ven, budu s ním bojovat a ve správnou chvíli, až ti dám znamení, se zmocníš jeho duše. Háček je v tom… že on není tak úplně vlkodlak, jakého znáš.“ Bat ztišila hlas. Jakoby to měla načasované, v ten samý moment, kdy domluvila se nad její hlavou prohnal mezi korunami stromů blesk a udeřil do nedalekého suchého jehličnanu. Praskání dřeva provázené zvukem padajícího stromu, doutnající rozlomený kmen a moment ticha.
„Máme ulovit duši vlkodlaka. Co je zač, když není vlkodlak.“
„Ne, ne to jsi opět špatně pochopil. On… on byl vlkodlak. Jakože ještě pořád jakoby je, ale… No to je složité. Prostě, základní plán máme. Tady máš sklenici, tímhle tu duši chytíš a bacha, je fakt rychlá. Tak rychlé nemáš ani sraní.“ Řekla to s naprosto vážnou tváří. Za daných okolností by se nejspíš smál jako přihlouplý puberťák, ale takhle vážný výraz ho jen utvrzoval v tom, že to nebude žádná sranda. Mírně pokýval hlavou. Bati vzala kuši, malou starodávnou pistoli nabila stříbrnými kulkami a do koženého pouzdra u pasu schovala stříbrné jehly. Následně se s pistolí otočila k Alaricovi.
„Vem si ji. Kdyby se něco podělalo, pamatuj si, stříbro ho nezabije, ale zpomalí a dá ti tak šanci na útěk. O mě se nestarej, hlavně si zachraň zadek a ty získané duše odnes pánovi.“ Alaric si prohlížel sklenici, ve které měli dosud chycené duše.
„Jasné?“ Pohlédla na něj s jedním zdviženým obočím, zatímco nasazovala stříbrné hroty na šípy. Jen krátce pokýval hlavou. Tohle bude ještě dlouhá noc…

Oba promoklý až na kost. Bati vepředu, kráčející svižným krokem, našlapující zticha, ani jednou se jí nepodařilo šlápnou na nějakou větvičku, ale i tak by ji přes běsnící zvuky oblohy nebylo slyšet. Nad jejich hlavami se odehrával pomalu poslední soud. Oblohu prozařoval jeden blesk za druhým a hřmění znělo celým krajem. Kříženec se držel těsně za démonkou, nohy se mu pletly, zakopával o co mohl, funěl a celý se třásl zimou. Bláhové, myslel si, že život lovce bude jednoduchý, že z něj bude hrdina když zabije svoji první oběť.
Omyl! Obnášelo to mnohem víc. Na druhou stranu byl rád, že jako parťáka dostal zrovna drobnou démonku. Nikdo jiný by s ním asi neměl tolik trpělivosti. Vždyť jenom za dnešek porazil tři kočičí démony a naučil se lovit Aquarshee. Rozhodně lepší, než lovit králíky. Stejně tak nějak tajně doufal, že až splní všechny zadané úkoly, nebude muset delší dobu nikam do terénu. Vždyť mu to řekli jasně. Projde s ní několik misí a pak už bude na něm, jestli bude dál pokračovat jako její parťák, nebo se osamostatní. Ještě na začátku tohohle dne byl přesvědčený, že si odbude svoji práci s ní a půjde vlastní cestou. Teď si přestával být jistý, jestli by tenhle den bez její pomoci vůbec přežil.
Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml démonky, která zastavila, takže do ní narazil, málem spadla na zem, nebýt jeho reflexů, díky nimž se mu podařilo ji chytit.
„Pšššššt!!“Okřikla ho a ukázala na temnou jeskyni asi deset metrů od nich, následně ho bez toho, aniž by to čekal strhla do křoví.
„Připrav se, dáme se do toho…“ Sledoval jak si svléká promočenou bundu, najednou cítil, jak celý rudne.
„To jako hned? A nechtělo by to líp se poznat? Já nevím, přecejen jsme spolu zatím strávili jen jeden den…“ Vyděšený se snažil zhluboka dýchat, zatímco ona se k němu otočila s nechápavým, snad i mírně pobouřeným výrazem.
„Co?!!“
„Ne, ty jsi tu šéf, když hned, tak hned… ale musím tě upozornit, že jsem… to… no… víš… jakože jsem to…“ Bati jen kroutila hlavou, zatímco si Alaric rozepínal zips u kalhot.
„O čem to sakra mluvíš…?“
„Jsem panic.“Povzdychl si a jen potupně sledoval, jak se na démončině tváři objevuje pobavený výraz.
„Oh, to je milé, že se mi chceš svěřit předtím než umřeš, ale věř mi, že bez téhle informace bych to taky zvládla a teď laskavě přestaň blbnout! Vem tu sklenici a jestli se ti chce na malou, odskoč si ještě než se dáme do lovu.“ Rudá barva v jeho obličeji postupně bledla. To se jí opravdu právě přiznal k tomu, že ještě nikoho neměl? Tak takhle si zakončení celkem úspěšného dne nepředstavoval.
Sledoval jak nabíjí kuši a tiše vstává.
„Jo a Alaricu?“ Vzhlédl k ní se zvídavým výrazem, čekal co řekne. Otočila se na něj s vážnou tváří, to nesvědčilo nic dobrého.
„Zapni si poklopec…“ Jen na něj mrkla a odešla k jeskyni. Pohled mu sjel k jeho rozepnutému zipu u kalhot. Tak tohle se zase pro jednou nepovedlo.

Další díl