Fantasy příběhy

Kapitola 20.

Předchozí díl

„Ale, tak tady jste, už jsem si myslela, že nedorazíte.“ Davem se k ní prodrala Marissa zavěšená do rámě svého manžela. Byl oproti ní o hodně menší, možná to bylo i těma podpatkama, které měla na nohou, zároveň byl její manžel obtloustlý a skoro bez vlasů. Došlo jí, že si ho nejspíš vzala jen pro jeho finanční obnosy.
„Takovou slávu bych si jen těžko nechala ujít. Mimochodem, skvělé víno.“ Pozvedla sklenici a pomalu se napila. Neunikl jí při tom krátký ironický úsměv na Marissiných rtech. Když dopila pohlédla opět na pořadatelku dnešního večera, s jejím příchodem dav kolem začal řídnout. Jako první odešli Richmond se Silvii, měli pro to dost dobrý důvod. Rallisa by také nejraději odešla, bohužel uniknout ze spárů této dravé bestie se teď zdálo o dost těžší.
„Kde je vlastně guvernér?“ Upírka se rozhlédla zvědavě kolem sebe, nechtěla moc setrvávat ve společnosti této ženy, přestože za sebou měla jako oporu Gureu.
„Řekněte mi slečno Devago.“ Marissa pustila paži svého muže, vzala Rall za ramena a tlačila ji před sebou na velkou terasu, kde byl klid.
„Deyagu…“ Opravila ji Rallisa. Nejradši by se teď po ní ohnala drápy a prokousla jí krk. Ani trochu se jí nelíbilo, že na ni ta žena sahá, že si ji jako malé dítě dovoluje strkat před sebou.
„To je fuk… Povězte, proč tak moc toužíte po setkání s guvernérem? Je to čistě za účelem seznámení s vyšší vrstvou, nebo se mu chystáte něco říct, řekněme něco podobného, co jste vykřikovala na tržnici?“ Pohlédla na Rallisu pronikavým pohledem. Upírka jí pohled odhodlaně oplácela.
„A co když ano? Co když se mu něco takového chystám říct?“
„Myslím, že to vám nemůžu dovolit slečno Defato. Guvernér je naším čestným hostem a já nedopustím, aby ho taková osoba, jako jste vy otravovala pravomocemi otroků!“
„Za prvé mé příjmení je Deyagu a za druhé vy Marisso jste sebestředná arogantní mrcha, která s těmito lidmi zachází stejně jako ti ostatní, jako se zvířaty! Měla byste se za sebe stydět, ale víte co vám povím? Pod každou sviní se vaří voda…“ Rallisa jen pohodila hlavou a odešla zpátky do sálu. U dveří stáli Richmond se Silvii. Blondýnka se tiše smála, zatímco její manžel jen obdivně pokyvoval hlavou. Oba sledovali Marissu, která stála na terase, v žilách jí vřela krev a její pokožka na obličeji až drasticky měnila barvy návalem vzteku. V příštím okamžiku zavřeštěla skoro přes půlku města, několikrát zadupala a po zbytek večera ji nikdo neviděl.

Rallisa mezitím neprodleně vyhledala další dávku alkoholu, aby mohla částečně uklidnit nervy a částečně spláchnout chuť prokousnout některému z těch lidí kolem hrdlo. Dál tiše postávala v rohu místnosti a poslouchala rytmy jazzové hudby, která rozproudila krev v žilách všech tanečníků, taky by tančila, ale problém byl, že nevěděla, jak se na tuto hudbu hýbat. Snažila se odpozorovat pohyby tančících lidí, jenže chuť po krvi byla příliš silná na to, aby mohla vůbec normálně myslet. Hlad se stupňoval a lidské jídlo zkrátka nedokázalo utišit palčivý pocit v hrdle. Potřebovala krev, alespoň kapku, aby se z úžasného benefičního večera nestal krvavý masakr a ona neskončila v dějinách tohoto města jako hladová šelma. Otočila se zády k davu a snažila se zhluboka dýchat, hlavně neztrácet chladnou mysl.
„Nemůžu… Už ne!“ Jednou rukou svírala křečovitě krajkový ubrus na stole, druhou si zakrývala ústa. Cítila, jak její dravčí špičáky rostou, jak se prodlužují. Už to byla řada let, co její hlad zašel až takhle daleko. Co chuť po krvi byla natolik nesnesitelná a silná, že se dívka bála sebe sama. Tato chuť ji nakonec ovládla, takže se z ní stala nemyslící bestie. Nemohla dopustit, aby se historie znovu opakovala. Nejhorší to bylo po jejím přeměnění na upíra. Říkali jí, že bude cítit hlad, i když už pila, že s pocitem hladu bude muset žít, jakoby to byla její součást, ale časem se ho naučí ovládat. Zároveň s tím však přišlo i varování, aby dravce v sobě nenechávala příliš dlouho hladovět, jinak se vzbouří a ovládne na několik dlouhých úplňků její tělo, bude zabíjet a sát krev ze všeho živého co jí vstoupí do cesty, aniž by si to uvědomovala, zanechá po sobě jen zkázu. První týdny po přeměně byla přesně podle jejich slov neustále hladová, ale na rozdíl od jiných si zachovala svůj klid a snažila se ovládat. Brzy se to naučila a stvořitel na ni byl pyšný. Pustil ji na svobodu, mohla jít kam chtěla, jeho pokus se podařil, dokázal, že když mládě upíra chce, může se naučit ovládat hlad v podstatě hned. Byla jeho chloubou, jeho miláčkem, hlavně proto, že neměla v plánu nikam odcházet, dokud zůstávala s Ním… Jenže pak, jednoho večera odešel. Opustil ji a ona s instinktem lovce a smutkem v srdci utekla od stvořitele po jeho stopách, aby jej našla. Dlouhé týdny nejedla, byla slabá… Z týdnů se staly měsíce, z měsíců roky, až skončila naprosto bez ničeho sama v Berlíně, kde její hlad pokračoval. Schovávala se v temnotách až do začátku 17. století. Pak ji její hlad dostihl. Dostihla ji dravá šelma lačnící po krvi, skrývající se v jejím nitru a hned po tom, co našla onen deník, začala bezhlavě zabíjet. Trvalo to přesně čtyři úplňky, než opět získala kontrolu nad svým tělem. Ty oběti, které po sobě zanechávala, všechna ta zkáza a bolest, všechna ta smrt, ji nakonec donutila odejít a opět se ukrýt někde v temnotě. Začala lovit jen pochybné existence, nebo zvířata. Ovšem krev zředěná alkoholem, ani ta zvířecí ji nemohla dostatečně nasytit…

Bolest která jí až drala dásně pod špičáky byla nesnesitelná. Její oči už dávno zářily jasně rudou barvou, teď už jen čekala, když bestie odsune její vědomí do pozadí a začne bezhlavě vraždit všechny lidi kolem. Uslyšela rozhořčený hlas Marissy, jež stála za ní a neustále ji upozorňovala, že jestli je jí špatně měla by jít ven a taky že neměla tolik pít k tomu spoustu dalších keců, které Rall ani trochu nevnímala. Soustředila se pouze na bolest a na všechnu tu krev, která pulzovala v těle každého jednotlivého člověka v sále. Cítila nenávist vůči ženě za sebou a právě ji si bestie, která v tom momentě ovládla upírčino tělo, vybrala jako první oběť. S trhnutím se otočila, ale než stihli přihlížející spatřit dravou bestii, skočil jim do výhledu urostlý muž s tváří schovanou za černou maskou. Stačil jeden jeho pohled, aby se všichni jako očarovaní otočili a odešli si po svém bez zbytečných otázek a řečí.
Upírka nebyla ani trochu nadšená, že jí tento cizinec zkřížil cestu a zabránil jí tak rozervat hrdlo té arogantní mrše. Chtěla trhat, rvát a sát, proto neváhala a odhodlala se skočit na novou oběť, kterou představoval muž před ní. Než však stihla vyskočit, jeho velká dlaň jí chytila obličej, druhou rukou si ji přichytil k sobě a vedl ji ven na čerstvý vzduch. Nevšiml si však jednoho podstatného pomocníka, který je celou tu dobu sledoval a následně se tiše vydal za cizincem, který odváděl jeho paní pryč…
 

Další díl