Fantasy příběhy

Kapitola 19.

Předchozí díl

Vešla do rozlehlého sálu, plného cizích žen a mužů ve společenských šatech. Švitoření všech těch hlasů podbarvovala jazzová hudba černošské skupiny, střídající se s melodiemi ladného blues. Zbytek sloužících mužů a žen v černých šatech s bílými zástěrami stál na okraji sálu a sledoval dav hýřící uprostřed sálu s nic neříkajícími pohledy na tvářích. Co člověka, jakmile vešel do centra večerní zábavy, ihned zaujalo, byl velký lustr uprostřed místnosti, na němž hořelo snad 1000 svíček. Všude kolem to vonělo dámskými parfémy, kterými byly zřejmě místní ženy až převoněné. Muži navlečení do těch směšných fraků, které by jim nejraději rozstříhala, někteří svůj už tak zrůdný vzhled ještě podpořili velkým cylindrem na hlavě, který slušel maximálně tak 1 ze 100 můžu. Nelíbilo se jí tady, bylo zde moc lidí, všichni se tvářili až příliš snobsky a necítila se tu úplně ve své kůži, byť hned za ní přišel do místnosti Gurea a položil jí ruku na rameno.
„Všechno v pořádku slečno Ralliso?“ Několikrát se zhluboka nadechla, jako to vždy dělávala, když pociťovala úzkost. Zavřela oči, představila si rozlehlé pozemky přiléhající k jejímu domu, louku plnou keříků levandule, kterou zalévaly paprsky pozdního odpoledního slunce, představila si vysoké skály a ten výhled na širé okolí. Tohle jí dokázalo vrátit klid…
„Ano, teď už ano, děkuju Gureo.“ Usmála se a nechala ho, aby jí opatrně sundal kabátek, který odnesl do vedlejší místnosti. Následně se poslušně postavil k ostatním jeho rasy.
Rallisa se rozhlížela kolem sebe, nikoho zde neznala a jen tak přijít k nějaké debatující skupince a přidat se do jejich rozhovoru jí přišlo příliš nevkusné. Proto raději odešla ke stolu s občerstvením a po cestě nezapomněla ukořistit jednu sklenici vína na posilnění nervů. Stála v temném koutě sama, sledovala chování lidí kolem a myslela si svoje. Ani jeden jí zde nepřipadal jako člověk, se kterým by se dalo normálně mluvit o obyčejných věcech a ne o penězích, pozemcích a o penězích za pozemky. Všimla si však jednoho mladého páru. Muž a žena stáli naproti ní v početnější skupince. On se o něčem vybavoval s váženými pány, vypadal mladě, hlavně z něj nečišela arogance, což Rall ocenila. Neměl frak, to bylo taky velké plus a hlavně se nebavil o penězích ani o pozemcích. Žena vedle něj mohla být tak o 5 let mladší. Byla to vcelku vysoká štíhlá blondýnka v jednoduchých šatech temně růžové barvy, ale co bylo hlavní, vypadala ještě víc znuděně než Rall. Upírka si ženu se zájmem prohlížela, především ji zaujalo její chování vůči číšníkovi tmavé pleti. Mile se na něj usmála a dokonce mu chtěla pomoc odnést prázný tác, na němž předtím roznášel sklenice s alkoholem.
„Buď se opravdu hodně nudí, nebo jsem právě našla někoho, kdo je na stejné lodi jako já. Kdyby to byla pravda, bylo by to úžasné!“ Pomyslela si zatímco pomalým krokem podél zdi mířila ke Gureovi, jež stál až na samém konci zástupu tmavých služek a sluhů.
„Ukaž, máš tady špatně ohnutý lem, spravím to, abys mi nedělal ostudu.“ Nenápadně na něj vyplázla jazyk a šibalsky se usmála, zatímco mu ohýbala lem na černé košili.
„Děkuju Ralliso…“ Měl co dělat, aby se nezačal smát jejím výrazům ve tváři.
„Pověz, ta žena támhle, ta blondýna, co si nudou prohlíží nehty… Znáš ji?“ Gurea mrkl k zástupu bílých lidí, stojících před stoly s jídlem.
„Silvia Ray Merttova, milá žena, rozhodně se k lidem mojí rasy nechová tak, jako například paní Marissa de Franks. Ten muž, co stojí vedle ní a nemá frak je její manžel Richmond Mertt. Zdědil vilu po své tetě na druhém konci města, takže stejně jako my bydlí na samotě, v klidu. Je to nenáročný člověk, chová se slušně, nepije, nekouří a pro svoji ženu by udělal první poslední. Opravdu Silvii miluje a to celé štve Marissu, vlastně ji to dohání k šílenství. Měli se s panem Merttem brát, ale on si to za nějakých okolností rozmyslel a z velkolepé svatby, která se plánovala asi 3 měsíce dopředu, sešlo. Šeptali si o tom i ptáci v korunách stromů našeho městského parku. Marissa Silvii k smrti nenávidí a není se čemu divit, neboť jen dva měsíce potom, co ji pan Richmond poslal k šípku s ním Silvie otěhotněla a ti dva se vzali.“ Rallisa jen zaraženě pokyvovala hlavou, následně se otočila ke Gureovi s pronikavým výrazem.
„Jak to, že to všechno víš?“
„Dcera kamarádky mojí sestry pracuje v Merttovic domácnosti. Nikdo z nás se nemá tak dobře jako ona. Oba manželé jsou k ní milý a chovají se k ní jako k sobě rovné.“ Rallisa se ublíženě podívala Gureovi do očí.
„Tím chceš říct, že se u mě nemáte s Jane a ostatními dobře? Co dělám špatně?“ Gurea jí s klidem vzal sklenici vína z ruky, následně se na ni povzbudivě usmál.
„Za prvé, neměla byste tolik pít, evidentně vám to nedělá dobře.“
„Ale to byla teprve první sklenice…“Protestovala Rall s až přehnaně zoufalým výrazem.
„Někomu stačí málo… My se máme skvěle, nikoho lepšího jsme si nemohli přát, ale je tu jedna věc…“
„Jaká?“ Rall se celou dobu, co Gurea povídal snažila ukořistit svoje nedopité víno. Však marně a navíc si vysloužila pozornost ostatních služebných a taky některých hostů.
„Měla byste Aibeye nechat dělat jeho práci. Chudák je zoufalý, po ránu příjde do kuchyně a vy se mu tam točíte kolem hrnců a když už ho k tomu pustíte, sednete si vedle a sledujete jak vaří.“ Rall poklesl úsměv na tváři.
„Snažím se mu pomoct, navíc musím pořád něco dělat. Mám vás všechny strašně ráda, jsem vám vděčná za to, jak mi pomáháte udržovat domácnost a všechno, ale já nejsem typ, který by si prostě sedl a díval se, jak lidi kolem něj něco dělají. Dokonce i ten starý zahradník si už stěžoval… Slyšela jsem ho.“
„Myslím, že vám najdeme nějakou aktivitu.“ Konečně jí vrátil její víno, srdečně se na něj usmála a otočila se zpátky k davu. Čekalo ji však milé překvapení. Za ní stála Silvia a její manžel.
„Ahoj, já jsem Silvia Ray Merttova a tohle je můj manžel Richmond Mertt.“ Měla celkem pronikavý, ale milý hlas. Rallise přišla až moc akční, nevěděla jestli je to množstvím alkoholu, který cítila v její krvi skrz odhalený krk, na kterém byla pro oči lovce jasně vidět pulzující krevní tepna, podle ní by měly ženy nosit kolem krku šátky a neprovokovat šelmy jako je ona, nebo jestli je tak milá a upovídaná i normálně, bez jakéhokoliv alkoholového posilnění.
„Rallisa de Bleuhen Deyagu, ráda vás poznávám. Už jsem o vás slyšela.“ Nenápadně se přes rameno podívala na Gureu, který stál klidně s pohledem upřeným nejspíš na protější zeď.
„Ach to je milé, lásko vidíš to? Slyšela o nás. My o vás také, koupila jste ten starý dům za městem. Je to krásné místo, především to levandulové pole, prostě nádhera.“ Silvia se začala rozplývat nad záplavou fialových kvítků, které, podle jejích slov, stojí za sebou v řadách jako vojáci a vzhlížejí ke slunci vysoko na obloze.
„Mohla byste psát poezii Silvie.“ Usmála se Rall.
„Já jí to tvrdím pořád. Povězte Ralliso, co vás vedlo k tomu, koupit zrovna tento dům? Vyhledáváte snad staré domy, nebo se vám prostě jen líbil?“ Všimla si, že se kolem nich začal tvořit větší hlouček lidí.
„Částečně i to, i to, ale především jsem zatoužila po něčem velkém, zaujaly mě pozemky, které k domu náleží, připadám si tam tak volně, tak svobodně, jestli mě chápete. Je tam tolik místa, nic mě neomezuje a neruší. Můžu si v klidu sednout na schody před dům a číst si knihu, aniž bych se bála, že na mě bude někdo pokřikovat, nebo mi kočáry projíždějící kolem naženou kousky prachu do očí. To místo mi připomíná můj domov, připomíná mi trochu i zemi, kde jsem se narodila.“ Lidí kolem stále přibývalo a vypadalo to, že každý napjatě poslouchá, co upírka právě říká.
„Kolik jste za tu nemovitost zaplatila?“
„Myslíte si, že po renovaci by měla větší hodnotu?“
„A co pozemky kolem? Kolik by za ně člověk zaplatil, kdyby nechtěl dům?“ Kolem se začaly ozývat otázky na téma financí, ale těch si Rall nevšímala.
„Ty pozemky a dům k sobě patří jako tělo a duše, jeden bez druhého by nebyli nic. Pro mě je jejich hodnota nevyčíslitelná. Je to čistě srdcová záležitost a pokud ji budu muset jednou opustit, bude to pro mě velmi těžké.“ Opět se na moment otočila ke Gureovi, jež se mírně usmíval.

Další díl