Fantasy příběhy

Kapitola 18.

Předchozí díl

Celou cestu byla jako na trní a jen nervózně poslouchala dusot kopyt koní, které táhly kočár, jímž měla na tu slávu dorazit v plné parádě. Také zvažovala koupi kočáru, ale Gurea jí to vymluvil s tím, že nemají stáje a prozatím ani nikoho, kdo by se staral o kočár. Přesto Rallisa koně milovala, strávila v sedle mnoho času, především na cestě s ním…

Flash back…

Houpajíc se v koňských sedlech, dávno vzdali jízdu tryskem krajinou, již smáčel prudký déšť a způsobil, že koňská kopyta se propadala do bláta, šlo se jim o poznání hůř. Kdyby měli běžet, nejspíš by vše, včetně dvou jezdců bylo od hnědého bahna. Liják však ani po dvou hodinách nepolevil. Oba byli promočeni až na kost, přes to všechno mladý rytíř cítil, že hranice nejsou daleko, brzy dorazí k poslednímu lesu a odtud už pojedou po stezce, kterou dobře zná. Pohlédl přes rameno a mokré vlasy, jež se mu lepily na světlou pokožku tváře, na dívku za sebou. Mokré vlasy jí splývaly přes obličej, vypadala hůř než nějaké strašidlo a její už tak hrůzný zjev podpořilo ještě nečekané zahřmění a blesk, jež osvítil její tvář. Mladík jen nasucho polkl, rukou si setřel vodu z čela a ze strniště, které pokrývalo jeho bradu.
„Jak je to ještě daleko?!“ Křikla na něj přes šumění deště. Sledoval kapky padající z nebe, jak se při nárazu se zablácenou zemí roztříští a zbarví se od bláta. Koně před prudkým deštěm přivíraly oči, navíc ani chladný vítr nebyl o moc příjemnější.
„Musíme dosáhnout konce lesa, pak nás čeká polní cesta, odtud už jen do velkého sídla.“ Opatrně se k ní otočil. Dívala se na něj skrz prameny vlasů, opravdu mu připomínala spíše čarodějnici, posedlou ďáblem. Cítil z ní mrazení v zádech, ale raději nic neříkal. Viděl co dokázala s pánví, nechtěl si ji znepřátelit, to rozhodně ne, zvlášť když spolu měli jet ještě kus cesty a kdo ví, co bude dál. Je možné, že když teď nikoho nemá, bude se jí muset ujmout a vzít ji sebou. Sám měl dost problémů, nechtěl si brát sebou tohle břemeno.
„Rozhodně nechci tahat tohle břemeno…“ Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas a navíc dívce přímo do očí. Ta na něj hleděla s jedním zdviženým obočím, nechápala co tím myslel, ale rozhodně nadšeně nevypadala.
„Co prosím? Jak to sakra myslíš? Já jsem nějaké břemeno?! Smím ti připomenout, že jsi mě sebou vzal ty? Já se o záchranu neprosila!!“ Uraženě si založila ruce na hrudi. Jen si povzdychl, z tohohle musí nějak vycouvat, nějak šikovně, aby neskončil s přeraženým nosem, nebo hůř.
„Ne, tak jsem to nemyslel-“ Pokusil se o vysvětlení, dívka jej však ihned přerušila.
„No jasně… A víš ty co? Na truc s tebou zůstanu až do tvojí nejdelší smrti. Jo, budu tě strašit, takhle hůůůů!!!“  Pobídl koně a rozjel se k ní, Rallisa však v rychlosti chytila otěže a zatáhla za ně, takže se její kůň vzepjal na zadní. Naštěstí se jako zázrakem udržela v sedle. Když kůň stál opět nohama na pevné zemi, hrdě se poplácala po hrudi. Rytíř zůstal se svým koněm stát, nevěděl, jestli se má ještě pohnout, bylo to dost riskantní a on nechtěl obětovat ani svůj, ani život svého koně, kdyby Rallisa udělala opět něco nečekaného.
„Dobrá, tak tedy pojedeme, ne? Před námi je ještě dlouhá cesta a mě…. Začí… začíná… bý…bý…bý…být…“ Rallisa si hlasitě kýchla, až se Davidův kůň splašil a rozeběhl se blátivou stezkou. Rytíř se samým překvapením ani nevzpamatoval, když se přímo před jeho hlavou objevila tlustá větev, do níž vrazil a následně skončil mírně omráčen v blátivé cestě na zemi. Kůň se zastavil až několik metrů za místem pádu svého jezdce. Rallisa si mezitím v klidu dojela k Davidovi, který se pomalu nořil do blátivého terénu. Její kůň se zastavil těsně vedle rytířova těla. Rall opatrně slezla a zůstala stát na mladíkově hrudi. Opatrně si přidřepla, začala mladého muže profackovávat, jednoduše se jej snažila přivést zpět k vědomí.
„Hej… vstávej! Bez tebe tam asi nedojedu, když nevím kam a na druhou stranu vracet se asi nebudu. Možná si už slyšel, že my ženy máme dost špatný orientační smysl. Upřímně, já si ani nepamatuju, odkud jsme před chvíli vyjeli.“ Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Bohužel tohle byla pravda, les jí připadal všude stejný, zpátky by netrefila v žádném případě.
„Odteď začínám nalamovat větvičky… A ty? Tak ty nebudeš vstávat? No jak myslíš…“ Vytáhla z batohu nějaký kousek látky, v němž bylo zabalené staré vejce. Opatrně látku rozbalila, sama div nezačala tím zápachem zvracet. Díky bohu to udržela a vejce rychle přistrčila pod nos rytíři. Ten v momentě otevřel oči (málem mu vypadly smradem z důlků) a nevěřícně sledoval Rallisu, která na něm dřepěla.
„To… celkem… tlačí…“ Snažil se moc nedýchat. Dívka se vítězně usmála, zabalila vejce zpět do látky a otočila se ke svému koni. Bohužel nešikovně mu vrazila do čumáku a v momentě, kdy kůň ucítil onen zápach zkažených vajec, protočily se mu panenky několikrát zalapal po dechu, než se klusem raději vzdálil za svým vrstevníkem, který opodál uždiboval mokrou trávu. Rallisa za ním jen zoufale koukala.
„Mohla by jsi ze mě slézt?“ Zaskuhral David, snažil se zvednout. Rall se rozhlédla po té spoustě bláta, v níž ležel. Jen si zkousla spodní ret. Opravdu se jí nechtělo čistou nohou šlapat do bláta.
„Myslím… že ne.“ Pohlédl na ni s jedním zdviženým obočím. Nevěděl, co si o tom myslet, ale raději to nekomentoval. Viděl, jak se rozhlíží kolem sebe.
„Je to jen bláto…“Povzdychl si.
„A já jsem jen člověk. Hej, koni, ke mně!“ Ukázala na hřebce, který se k ní otočil zády a dělal, že nevidí, neslyší, snad ani necítí nic kolem sebe, včetně ní.
„Prostě slez…!“David začínal ztrácet trpělivost, tohle je totiž jen připravovalo o cenný čas.
„Ne, ne, ne! Ne… mám nápad… Já se tě chytnu, ty se zvedneš, nějak přelezu a pak mě na zádech odneseš až ke koni. Odtamtud už to půjde. Nejhorší bude se zvednout, přeju hodně štěstí.“Nevinně se na něj usmála. Jen si povzdychl, ale udělal přesně co řekla. Zatímco se ho držela jako klíště, tak aby se ani kapka bláta nedotkla její osoby, on se pokusil vstát. Když se mu to konečně podařilo, vydal se pomalým krokem, klouzavým krokem, kdy jen tak, tak držel balanc ke koním.
„Proč mi nepřelezeš na ta záda?“ Zeptal se nechápavě, skřípal při tom zubama. Rallisa si prohlížela jeho záda, celá od bahna.
„Myslím, že to nějak přetrpím tady vepředu…“Poznamenala, přitom ještě dodala, aby nespadl. Velice rázně ji uklidnil, že pokud stratí rovnováhu skončí v blátě v první řadě ona. Brzy již stál u koní, kteří je oba pozorovali jako dva blázny.
„Fajn… Teď jen vydrž…“ Začala se natahovat pro uzdu svého koně, která svým koncem ležela na zemi v blátě.
„Sakra… Hmmm…“ Chytila kraj Davidovi košile, do níž následně uzdu utřela. On jen nechápavě hleděl.
„Musíš k tomu koni blíž, nebo nenasednu!“Posunul se tedy blíže ke koni, aby dívka mohla nasednout.
„Můžeš mi říct, proč se vlastně tak štítíš bláta?“ Zeptal se, když mu jednu nohu dala na rameno, aby se mohla vyhoupnout do sedla.
„Neštítím se bláta… Jen mi přišlo, že nemusíme být oba nutně špinavý. Žena by měla prezentovat čistotu, to že ty vypadáš jak prase, je už věc vedlejší.“ Konečně seděla v sedle a jen čekala, až se David doplahočí k tomu svému, aby mohli jet dál…

Konec flash backu…

Ani si nevšimla, že kočár již zastavil a otevřely se dveře. V nich stál jeden ze sluhů, trpělivě čekal, až se slečna uráčí vystoupit. Když se ani po pěti minutách nehnula, důležitě si odkašlal.
„Slečno Ralliso, jsme na místě.“ S trhnutím se na něj otočila.
„Oh, ale jistě.“Nechala si pomoct vystoupit z kočáru a když stála před dlouhými schody do velkého domu, konečně se ze zvyku zhluboka nadechla a vykročila vstříc bohatým obyvatelům města, kteří na ni čekali.
„Tak jo… prát se za lidská práva, na to jsem vždy připravená…“

Další díl