Fantasy příběhy

Kapitola 17.

Předchozí díl

1876 18. června, Kanada

Bylo časně ráno, když upírka otevřela oči, tohle se jí stalo po dlouhé době, že zničehonic usnula, navíc v noci. Muselo to být tím, že již dlouho neměla žádnou krev, musí si nějakou obstarat a to co nejdřív, v těchto zatím neprozkoumaných končinách. Dnes měla ale něco jiného na práci, než bylo shánění potravy. Večer se musí dostavit na benefici, ne aby se o její osobě nezačaly šířit fámy, ale z toho důvodu že musela mluvit s Guvernérem a objasnit mu svoje tvrzení ohledně otroků.
V rychlosti na sebe navlékla nějaké obyčejné šaty, kolem krku si ovázala dlouhý černý šátek a vylezla do okna. Svým dokonalým zrakem zkušené šelmy zkontrolovala, jestli ji nikdo nevidí a s ladností vyskočila neslyšně ven, následně se bez váhání rychlostí světla ztratila v lese. Probíhala kolem vysokých jehličnatých stromů, jež zde na severu převážně rostly, zastavila se skoro až u úpatí vysokých skal, které se tyčily do výšky několika set metrů asi 20 kilometrů od města, které ona s bravurní dokonalostí překonala během několika minut. Z vysokých skalisek tekla voda, padala k zemi, kde se nacházelo poměrně malé jezírko. Jen klidně pohlédla po proudu padající vody k výšinám a následně už ladně s nulovou námahou šplhala po skále vzhůru. Stanula na samém vrcholu přičemž se rozhlížela do dlouhé krajiny plné hor za skálou a do oblasti, jež byla osídlená. Jen se usmála, zase jiný kontinent, jiná země, jiné zvyky, ale hlavně ta krajina kolem. Cítila se zde tak nějak svým způsobem cizí, ale přesto, jakoby ji čerstvý vzduch připomínal tolik vzdálený domov. Od toho dne se do své rodné země nevrátila, jediné co jí zůstalo byly vzpomínky.
Vítr jí šlehal do obličeje dlouhé hnědé vlasy, pohrával si s jejími šaty, stejně jako s černým šátkem, který měla ovázaný kolem zápěstí, aby jí neuletěl. Dlouhou dobu stála na vrcholku hory a shlížela na dlouhou krásnou krajinu pod sebou. Přemýšlela nad zápisy z deníku. Už jich četla tolik a přesto se stále nedověděla jméno jeho autora, či jeho sestry, stále nevěděla, kdo jsou ti, co obchází jejich dům. Měla tolik otázek a žádnou odpověď…
„Dnes večer si musím prosadit svou, musím dát guvernérovi najevo svůj nesouhlas s otroctvím. I když se mi budou smát, ukazovat si na mě, budu považována za blázna, postavím se jim a řeknu pravdu. Jsem silná, zvládnu to, vždyť ve mně věří všichni ti lidé v mém domě! Gurea, všichni ti, co mi tolik pomáhají. Dělají to ne protože by se mě báli, protože by žili ve strachu z biče, ale protože je práce se mnou baví. Tohle všechno na ně musíme dnes večer vytáhnout Rall, cílevědomé, silné, odhodlané, neústupné…“ Silně zatnula ruce v pěsti a se silným odrazem skočila dolů ze skály. Doskočila ladně do měkké trávy, následně se vydala zpátky ke svému sídlu. Zastavila se na kraji dlouhých lánů levandule, zhluboka se nadechla, upravila si šaty a mířila pomalým krokem k domu.
Gurea právě na zadní verandě chystal stůl se dvěma židlemi. Následně Jane donesla z kuchyně čerstvou ranní kávu a s ní i pečivo.
„Musela jste vstát velmi brzy Ralliso…“Gurea se na upírku mile usmál, když ji viděl přicházet pomalým krokem ze zahrady.
„Ah ano, nějak jsem nemohla spát, tak jsem se šla projít… Pověz, ty skály tam vzadu, mají nějaký název?“ Ukázala na vrcholky velkých skalisek, jež nebyly tak úplně vidět.
„Pokud vím, tak ne. Čaj, nebo kávu?“ Ukázal na dvě konvice, které byly připravené na stole.
„Hmmm… Kávu, děkuji. A myslíš, že kdyby někdo vylezl na jejich vrchol, mohl by je pojmenovat?“ Byla zvědavá, její otázky mu občas připadaly spíš dětské, ale to ji dělalo výjimečnou. Nestarala se o peníze, o šaty, o ostatní snoby ve městě, chtěla si žít svůj život.
„Těžko říct, můžete se na to zeptat guvernéra, pokud ho dnes večer uvidíte.“ Rall si spokojeně poposedla a vzala si šálek do ruky.
„Taky že zeptám, dones mi mapu!" Gurea překvapeně zamrkal, ale splnil Rallisin jasný rozkaz. Donesl starou mapu, na kterou Rall udělala křížek přesně v místě hory a vedle toho napsala „Bleuhen´s mountain“ hrdě se usmála a Gureu poslala mapu pověsit na zeď. Ten vypadal, že vůbec nic nechápe, ale mapu přitloukl několika drobnými hřebíčky ke zdi.
„Ehm… Chcete snad tu horu vylézt?“ Zeptal se opatrně, když odnášel porcelánový servis zpátky do kuchyně. Upírka šla za ním s tácem, na kterém nesla cukřenku a talířky.
„Přesně tak…!“

Zhluboka se nadechla a pomalým krokem vešla do místnosti. U její postele stála Jane, držíc ve svých rukou korzet a rukavičky. Upírka měla nově upravené šaty azurově modré barvy s černými prvky na prsou a na lemu sukně. Pod ně však musela dát ještě korzet, který jí Jane během několika sekund šikovně stáhla, tak aby upírce nijak neztěžoval dýchání a nepůsobil jiné problémy.
„Vypadáte nádherně… Věděla jsem, že vám ty šaty budou slušet.A teď vás ještě učešeme…“ Jane se otočila ke stolku v rohu místnosti, následně jen zakroutila hlavou.
„Řeknu Gureovi, aby vám sem donesl z půdy zrcadlo. Jedno velké, nejspíš dost drahé jsem tam viděla.“ Upírka se pohotově usadila na židli a s úsměvem podala Jane hřeben.
„Ne, nechci tu žádné zrcadlo, děsí mě. Mám pořád pocit, jakoby za ním byl jiný svět a odtamtud mě někdo pozoroval. V mé rodné zemi jsem ve svém pokoji všechna zrcadla, a že jich tam bylo požehnaně, musela skrýt pod plachty. Svoji tvář si nepamatuju, nevím jak vypadám, ale ať už je můj vzhled jakýkoliv, asi zase tak ohavná nebudu, když mě ještě nezavřeli do žádného útulku pro psy, nebo neodvezli s cirkusem.“Rallisa se začala smát, představa, jak stojí v kleci a na všechny vrčí, jí připadala komická. Jane na svoji paní jen nechápavě hleděla.
„Nikdy jste se neviděla? Vůbec nevíte jak vypadáte?“
„Neřekla jsem, že jsem se nikdy neviděla v zrcadle. Byly časy, kdy jsem kolem zrcadla chodila každou chvíli a pokaždé jsem se na sebe alespoň podívala, ale to už je řada let. Za tu dobu se toho muselo hodně změnit. Přesto mi ty časy nějak nechybí, člověk by neměl svůj život marnit zkrášlováním svého zevnějšku. Raději by se měl zaměřit, na to co je uvnitř.“ Jane právě dokončila velkolepý účes s Rallisiných dlouhých tmavě hnědých vlasů, následně jej ozdobila malými kvítky stejné barvy jako upírčiny šaty. Rall se vznešeně postavila, následně udělala ladné pukrle.
„Tak, jak vypadám?“ Zeptala se s úsměvem na tváři.
„Dokonale, jste krásná žena slečno Ralliso. Myslím, že každé zrcadlo by před vaší krásou puklo.“ Rall jen zakroutila hlavou, následně mávla rukou, čímž dala Jane pokyn, aby opustila její ložnici. Po odchodu své pomocnice Rall zamířila k malému stolku vedle své postele odkud vytáhla malou šperkovnici. Opatrně odklopila víko, na jehož spodní straně se nacházelo drobné zrcátko. Šperkovnice měla několik malých přihrádek a jednu podlouhlou, v níž měla Rall uložené dopisy. Nejprve prstem jemně přejela po hranách papírů, následně pohlédla do zrcadla.
„Ani nevíš, ale tolik bych si přála, alespoň ještě jednou vidět svoji tvář, ještě naposled… Na pár minut se stát člověkem…“

Další díl