Fantasy příběhy

Kapitola 16.

Předchozí díl

1876 17. června, Kanada

Právě zalévala květinové keře před domem, Gurea stál na druhé straně a zastřihával vyčnívající větvičky, aby měly všechny keře stejný tvar koulí, když z dálky zaslechla dusot kopyt po prašné cestě a kola kočáru, jež koňské spřežení táhlo za sebou. Jen nezaujatě přetočila stránku v knize, kterou stíhala u zalévání číst a dělala, jakoby se nic nestalo. Až když Gurea zahlásil, že slyší koňský povoz blížící se od východu, zavřela knihu, kterou položila na bílé schodiště do domu a položila konvici s vodou.
„Nejspíš budeme mít návštěvu. Gureo, prosím jdi a řekni Jane, aby postavila na kafe. Ať ho nachystá do těch malých porcelánových šálků.“ Černý muž pouze přikývl a odešel do kuchyně. Rallisa si mezitím upravila šaty, vzala si knihu a posadila se na schodiště.
Brzy kočár zastavil před velkou zahradou a kočí, jež ho řídil otevřel dveře, z nichž vystoupila žena v patách s malou dcerkou. Obě měly na sobě dlouhé bohaté šaty, vedle nich si upírka připadala jako prosté děvče, ale nijak jí to nevadilo. Kdysy byla prostá, žila mezi obyčejnými lidmi, ale to byla úplně jiná doba než teď. Žena měla na hlavě velký klobouk, který ji chránil před ostrým sluncem. Byla vcelku mladá, mohla mít kolem dvaceti pěti let, možná i méně. Měla dlouhé světle hnědé vlasy a modré oči. Její dcerce se vlasy kroutily v krásných zlatých loknách až k bokům, Rallisa jí tyto vlasy mírně záviděla, děvčátko bylo totiž tak přirozeně krásné, až na ten korzet v pase, který jí stahoval a jistě drtil i orgány v ní. Oči modro zelené se leskly štěstím. Kočí otevřel malou bílou brankou, kterou obě prošly a mířily až k Rall. Ta si mezitím stoupla a vykročila jim naproti.
„Když mi to můj muž vykládal, nechtěla jsem mu věřit, jela jsem se přesvědčit na vlastní oči a ona je to pravda.“ Jestli měl být tohle pozdrav, pak tedy Rallise žena nepřipadala zrovna vychovaná.
„Ehm… Promiňte?“
„Oh, Jmenuji se Marissa de Franks, tohle je moje dcera Juliett.“ Dívenka udělala drobné pukrle, které jí upírka s úsměvem oplatila.
„Ráda vás poznávám, jsem Rallisa de Bleuhen Deyagu.“ Rall se ze slušnosti také představila.
„Vím kdo jste. Ve městě se nové zprávy šíří rychle. Společnost si především všimne někoho, kdo koupí starý dům daleko za městem, na samotě a navíc na trhu způsobí rozruch ohledně otroka.“ Rall z té ženské vřela v žilách krev. Byla tak arogantní a sebestředná, naprosto nesnesitelná.
„Můžu vám nějak pomoct paní Marisso?“ Zeptala se z povinnosti, žena se mezitím vydala k domu a s povrchním výrazem si prohlížela růžové keře.
„Můj manžel vlastní velkou část pozemků kolem města, jsme poměrně bohatí…“začala vyjmenovávat všechno co mají.
„Snobka…“podotkla Rallisa, aniž by si všimla, že vedle ní stojí malá Juliett. Dívenka ji lehce zatahala za šaty, upírka se k ní s překvapeným výrazem sklonila.
„Ona se tak chová jen před cizími, ráda se chlubí… Ve skutečnosti je to moje macecha…“Prozradila. Rall si přidřepla, aby byla dítěti blíže.
„Kolik je ti Juliett?“ Zeptala se upírka s úsměvem na tváři, tohle dítě se jí líbilo.
„Deset, proč se ptáte slečno?“
„Ralliso, posloucháte mě?!“ Marissa se k upírce otočila s nahněvanou tváří.
„Omlouvám se… Dáte si se mnou kávu?“ Upírka ukázala rukou k domovním dveřím, kde stál Gurea a na tácku nesl porcelánový servis s kávou.
„Ne, jen jsem vás přijela pozvat na zítřejší benefici, která se bude konat ve městě. Pokud chcete zapadat do společnosti, měla byste se tam objevit.“ Rallisa začala přemýšlet. Nejspíš to bude velká akce, to znamená, že tam bude spousta významných lidí…
„Počkejte paní Marisso… Bude na té vaší benefici i guvernér?“ Zeptala se s nadějí v očích, Marissa se na ni ihned obořila, jakoby řekla něco naprosto neodpustitelného.
„Samozřejmě! Guvernér a jeho družina jsou našimi vzácnými hosty. Mimochodem, měla byste si pořídit lepší oblečení, aby si o vás lidé nemysleli jen to nejhorší.“ Žena se vydala ke kočáru.
„Juliett! Jdeme a hned.“ Juliett na Rallisu přátelsky zamávala a se svojí macechou nasedla do kočáru. Následně zmizely za obzorem na východě. Gurea došel s kávou až k upírce.

„To znamená, že na kávu nezůstanou?“Zeptal se s úsměvem. Rallisa jen zakroutila pobaveně hlavou.
„Ne, ale my si dáme kávu spolu, co ty na to?“
„Bude mi ctí, Ralliso.“ Mírně se uklonil. Rall překvapeně zamrkala, následně vykřikla hrůzou, až Gureovi málem popadal drahý porcelán.
„To je problém… Já asi opravdu nemám žádné šaty!“

24. 5. DT…

Právě sedím v jeskyni, tentokrát jsem si sebou vzal deník, nevím nakolik budu moct ve svém stavu něco psát, ale pokusím se do té doby, než se přestanu ovládat. Tahle období jsou těžká pro nás pro všechny. Vím, že i Taylerovi to přerůstá přes hlavu, ale nemůžu jinak. Kdybych v době úplňku zůstal doma, nedopadlo by to dobře… Jen doufám, že si proměnou nezničím deník… To ne, měsíc vychází…

3. 6. DT…

Moje mladší sestra se právě vrátila z lovu, nemohl jsem si nevšimnout těch ran, které má na rukou, pořezaných zápěstí, tři hluboké šrámy na rameně a ta zaschlá krev, která jí stékala přes oko. Snažila se co nejrychleji utéct do koupelny, ale stejně mi neunikla… Vím, že je skvělá lovkyně, má svoji techniku, není možné, aby jí něco tak moc ublížilo… To on, její pán, ten pro kterého dělá, vím že ji mlátí, ale přísahám, že toho hajzla najdu za rozbiju mu hubu! Ať si mě nepřeje, stejně jako ti tři, co se pořád pohybují kolem domu… Nechápu, že jsem jediný, kdo si jich všiml.

Ležela na své posteli a opět četla v deníku, pořád kolem bylo tolik záhad, nejasností.
Kdo jsou ti, co se skrývají v lese a jdou po mladé lovkyni? A co po ní vlastně chtějí?
„Kdybych tak mohla poznat autora deníku… Pak bych dozvěděla všechno, znala bych celý příběh… Snažím se na to přijít, ale tohle jsou útržky vzpomínek, nepsal pravidelně, spousta věcí chybí a já mám tolik otázek, na které není odpověď.“ Ozvalo se klepání na dveře, v rychlosti schovala deník pod polštář a vzala si knihu.
„Slečno Ralliso?“ Do místnosti vešla Jane, podle Rall to byla velmi krásná černá žena. Měla dlouhé černé vlasy, spletené do malých copánků, ze kterých měla vytvořený úžasný účes, nejvíc na ní upírka obdivovala její jasně modré oči. Tohle ještě u nikoho z nich neviděla, ona byla výjimečná stejně jako její oči.
„Mhm?“Vzhlédla od knihy, následně zůstala zírat na krásné šaty, které Jane držela v rukách.
„Nevím, jestli se vám budou líbit… Připadají mi pro vás takové moc všední…“ Než se stihla Jane vzpamatovat, Rall jí šaty vytrhla a tancovala s nimi po místnosti.
„Kdybychom je upravily, tak už nebudou.“Spiklenecky na svoji „služku“ mrkla, ta jen přikývla.
„Dejme se do toho tedy hned.“

Další díl