Fantasy příběhy

Kapitola 10.

Předchozí kapitola

1876 26. května, Kanada

Z rušného přístavu, kde byla snad hlava na hlavě, nakládaly se nové suroviny, které měly být z kolonií převezeny zpátky do Anglie a Francie, z toho blázince se snažila spolu se svým novým pomocníkem uprchnout na klidnější místečko. Procházela ulicemi města a hledala vhodné místo, kde si na chvíli odpočinout, ani tady však nebyl takový klid, jaký by si přála. Všude kolem stáli obchodníci a pokřikovali na nově vyloděné, aby si u nich něco koupili. Ona však neměla zájem, teď ne. Již několik dlouhých měsíců neochutnala krev, proto byla vysílená, potřebovala co nejdřív lovit, jinak už si kufry sama neunese. Podívala se na černého muže před sebou. Měl na sobě bílou košili, na ní černou vestu a k tomu hnědé kalhoty, na hlavě něco jako hnědý baret, na otroka byl oblečený vcelku vkusně, ale taky za něj zaplatila těžké peníze, stejně pro ni nebyl otrok… V dálce uviděla náměstí se stínem vysokých stromů, pod nimiž stály malé ručně stloukané dřevěné lavičky. Úlevou si mohla oddychnout, přidala do kroku, nakonec se rozeběhla, předběhla dokonce i Gurea, který za ní jen nechápavě hleděl. S povzdechem padla na lavičku, kufry se svezly na zem vedle ní, zády se opřela o strom za sebou.
„Oh, konečně… Gureo, pojď, přisedni, musíme vymyslet co dál.“ Muž zmateně zamrkal, nebyl asi zvyklý sedět vedle svých nadřízených, tudíž se nesměle posadil na druhý konec lavečky. Upírka na něj hleděla s jedním zdviženým obočím, jak si rovná vestu a košili. Jen pokrčila rameny a přisedla si s úsměvem blíž. Skoro vyděšeně sebou cukl a odklonil se od ní.
„Přece na tebe nebudu křičet přes půlku náměstí…Mě se bát nemusíš, nekoušu… To jen někdy a jen někoho.“Spiklenecky na něj mrkla, vesele si pohupovala nožičkama ve vzduchu. Černoch stále mírně zaražený jen přikývl, hledal místo, kam by si přesedl, jeho plány však mladá upírka rychle zarazila.
„Ani se o to nesnaž!“upozornila ho, když se chtěl zvednout, proto si sedl zpátky, „Musíme si, milý zlatý, mezi sebou vyjasnit pár pravidel…“ Zatímco Rallisa vysvětlovala, jaký má vztah k černým lidem a jak si představuje jejich vzájemné soužití, s tím, že si najde určitě ještě někoho, kdo by jí bez keců umýval nádobí, protože nesnáší drobky za nehty, Gurea překvapeně sledoval cizí dívku, jak bere jeden z Rallisiných kufrů a mizí s ním pryč.
„S-S-Slečno, někdo vám krade kufr…“ Snažil se upozornit upírku.
„Jo, to je další věc, žádné oslovování Paní, Pane, Slečno! To ti výhradně zakazuju. Jmenuju se Rallisa!“ Se vztyčeným ukazovákem jej upozornila.
„Ale slečno Ralliso, ten kufr-“ Rallisa mávla za ukradeným kufrem rukou.
„Ježiši, ať si ten kufr narve třeba do análu, je mi to jedno- Počkat! Ne, vrať mi aspoň ten deník!“ než Gurea mrknul, Rallisa běžela za únoscem jejího kufru. Nemohl dělat nic, zůstal na místě a hlídal ostatní kufry. Do deseti minut byla zpátky i s kufrem, naprosto v pořádku, usmívala se už z dálky jako největší andílek.
„Nestalo se vám nic? Pomůžu vám…“Vzal od ní kufr a postavil ho k ostatním.
„Spíš než o mě, bych se bála o toho malého spratka. Maximálně dvanáct tomu bylo a už mi to bude krást moje spodní prádlo a ponožky, kterých mám už tak málo!“ Gurea se nestačil divit, toto bezbranné ženské stvoření před ním, ho stále více udivovalo. Raději se nevyptával, co udělala s malou zlodějkou, hlavní bylo, že byla v pořádku ona.
„Kde jsem to skončila? Jo, budeme si muset obstarat nějaký dům, se zahrádkou, abychom měli kde bydlet.“ Začala Gureovi líčit, jak by si takový domeček představovala. Jen přikyvoval, líbila se mu její fantazie.
„Řekl bych, že s touto slečnou bude ještě hodně zážitků…“ Pomyslel si a vzal dva její kufry, stále trvala na tom, že si vezme zbytek sama.
„Jdeme koupit domeček!“ Radostně poskočila a rozeběhla se na druhý konec náměstí.

Nakonec sehnali přesně to, co si Rall přála. Větší bílý dům na odlehlém místě v přírodě, v klidu, jen kolem vedla prašná kamenná cesta, ale po té sem tam něco prošlo. Obrovská zahrada s ovocnými stromy, malý altán vzadu za domem, před domem bílý plot obrostený slunečnicemi a cesta k domu lemovaná malými kulatými keříky, pro upírku hotový ráj. K domu patřily i stáje pro koně a jízdárna. Rallisa byla rychle zabydlená, celé odpoledne poletovala po domě, přerovnávala věci, přidávala k nim svoje drobnosti, ale hlavně si zařizovala svoji ložnici v patře. Byla velká, útulná, s postelí z mahagonového dřeva uprostřed. Zbýval poslední kufr na vybalení. Vyhodila jej na postel a otevřela. Naskytl se jí pohled na deník zahrabaný ve spodním prádle. Jakoby ji něco táhlo, sáhla po deníků, otočila na stránku, kde skončila a začala zase číst, přičemž došla až do altánku v zahradě, kde se posadila na druhý schodek.

14. 3. 38 DT…
Nikdy jsem si sem nezapsal, proč vlastně tento deník píšu… Ne, není to kvůli budoucím generacím, abych jim předal zkušenosti, ale pokud to opravdu bude někdo jiný číst, dám mu malou radu… Nikdy se ke kočkám neotáčej zády, mají ostré drápy a úlomky nehtů se ze zad špatně vytahují, jo a taky, pokud najdete v lednici pochybné mléko, nepijte ho… Deník si píšu z jednoho prostého důvodu… abych uchoval svoje vzácné vzpomínky…

28. 4. DT…
Brzy přijde úplněk, měsíc začíná dorůstat do poslední fáze. Budu muset zase na pár dní zmizet, nechám všechno na Taylerovi, zvládne to, věřím mu, i když není můj vlastní bratr… Měl bych tu jednu připomínku… Již nikdy více nedovolit své mladší sestře, aby si do domu nastěhovala bratrance a jeho kamarády. Danny právě rozbil památeční konvici po tetě Hermě, no nechám sestřičku, aby mu to vytmavila, a tajně budu doufat, že ten podvraťák dneska přespí venku.

3. 5. DT…
Na hodinách právě odbila třetí ráno, vrátil jsem se z lesa, neboť se skupinka démonů zase objevila v okolí našeho domu. Tentokrát se mi je podařilo zahnat až k východní hranici lesa, ale jeden z nich unikl. Nedá mi to spát, jelikož vím, koho chtějí, ale já jim nedovolím se k mé sestře ani na krok přiblížit… Naštěstí Jí chodí k řece naproti Tayler, ale ani Tay, jakožto kříženec není moc schopný, proti skupince pěti démonů. Jediné, co by mě zajímalo je, co přesně po Ní chtějí…?

Rallisa vzhlédla od deníku. Bylo to čím dál víc zašmodrchanější, někdy jí to pomalu ani nedávalo smysl, začínala se v tom ztrácet. Musela si uvědomit, o koho se jedná a jaká je právě situace. Zaklapla deník, prsty přejela po jeho vazbě, její zamyšlený pohled při tom směřoval do lesa.
„Kdo jsou ti démoni…?“Pomyslela si. Z lesa na ni zasvítily dvě zlaté oči, bylo to jen pár sekund, než zase zmizely, přesto to bylo dost dlouho na to, aby si jich všimla… Vrátily se jí vzpomínky.

Další díl