Fantasy příběhy

Kapitola 11.

Předchozí díl
1876 29. května, Kanada

Dům již byl plně zajištěný a vypadal velmi útulně jak zevnitř, tak zvenčí. Rallisa zjistila, že k nesvisti náleží i hrst otroků, kteří se starali jak o domácnost, tak o zahradu a pozemky patřící k domu. Právě za domem se táhlo dlouhé pole keřů levandule, které šly v řádcích za sebou. Upírka pomalu kráčela s velkým  kloboukem na hlavě, v bílých kalhotách a bílé košili, kterou měla uvázanou v pase, neboť jí byla trochu větší, uličkou mezi keříky. Fialové levandule byly, kam jen oko dohlédlo, přesto to byla nádhera. Nechala dům daleko za sebou i se služebnictvem, kterému dala pro ten den volno, takže všichni zasedli k ohni na zahradě a sama se procházela polem. Pevně svírala vyhrnuté rukávy košile, vracelo ji to zpátky do minulosti, do vzpomínek, takhle košile totiž byla pomalu stejně stará jako ona…

Flash back…
 
Byla skoro půlnoc, když se jejich koně konečně zastavili, byla unavená a natolik utahaná, že nemohla jinak, musela spát, ať už jela v koňském sedle, či ne. Udělala to jednoduše… Otěžemi si přivázala ruce k sedlu, aby nespadla a usnula. Napomohla tomu zvláště pomalá chůze koně a lehké houpání jeho boků ze strany na stranu. Teď stáli koně na místě, mladý rytíř sundával své věci a snažil se rozdělat tábor, ani si nevšiml dívky, která ještě stále seděla (spala) na koni.
„Dáte si něco k jídlu? Určitě máte hlad.“ Odpovědi se mu však nedostalo.
„Ale no ták, netrucujte…“Otočil se k ní čelem, zůstal zaraženě zírat. Nedokázal pochopit, že usnula, na koni, za chůze. Dlouhou dobu ji zaraženě pozoroval, nakonec se bezmocně kousl do spodního rtu, přemýšlel, co by měl udělat, nepřítomně při tom vzhlédl k obloze. Brzy nastane úplněk a s ním přijdou problémy, musí překročit hranice země co nejdřív…
Opatrně vzal dívku z koně a položil ji na deku, kterou předtím rozhodil na zem u ohně, sám se poté uvelebil s měšcem vody naproti ní, zhluboka se napil. V dálce se ozývalo vytí, nebyli od hranic zase tak daleko, ale kolem se jistě potulovaly tábory kočovníků, smečky divokých psů, jež utekly před hrozbou moru z vesnic, v očích jim zbyla jen krvežíznivost a neukojitelný hlad, vychovanost, pokoru a loajalitu, kterou se naučili po boku lidí, byla pryč, vystřídala ji divokost, volnost, nespoutanost. Jen jednou v životě se setkal se psem, který na něj nezaútočil. Snad si ještě pamatoval, co se naučil od lidí, nebo to nebylo tak dlouho, co byl na svobodě.
Jeho pohled opět od praskajícího dřeva v ohništi, na němž v rytmu tancovaly malé oranžovo rudé plamínky, zabloudil k obloze poseté zářnými hvězdami. Měl pocit, jakoby obloha byla tuto noc ještě blíž a pohled na dorůstající úplněk mu celou tuto situaci vůbec neulehčoval. Raději se uložil na svoji deku a zavřel oči. Přece jen měl ještě pár dní čas…

Bylo brzy ráno, u země se držel chlad a mlha z hor začala sestupovat do údolí, když se dívka probudila. Posadila se na dece, rukama si protřela zmrzlé paže. Sledovala doutnající uhlíky v ohništi, v tom nadskočila leknutím, když spatřila naproti sobě spícího rytíře. Až teď si to všechno uvědomila…
„On je m-m-mu-muž…“Zakoktala šeptem a rty stáhla do úzké linky. Nikdy v životě nebyla k muži tak blízko. Když chodila na trh, kupovat nějaké potraviny, nebo přes vesnici do lesa na byliny matce do čaje, aby se jí udělalo lépe, mužům se vše možně vyhýbala. Měla vůči nim respekt, některých se i bála. Otec jí zemřel v nějaké z válek, takže ani doma neměla nad sebou mužskou ruku a její matka často říkala, že bez muže jí bude lépe, jenže teď tu jeden takový ležel před ní, ponořený nejspíše do snů.
„O čem asi sní muži…“Pomyslela si, přitáhla si kolena k hrudníku, tiše seděla, nespouštěla přitom pohled z rytíře před sebou. Sledovala jeho rysy ve tváři.
„Zas tolik se ode mě neliší… Má nos, oči, uši… Možná má kratší vlasy, ale jinak není o moc jiný…“ Najednou se pohnul, v tom momentě nadskočila leknutím a než se vzpamatovala, stála schovaná za koněm, který ji jen nechápavě pozoroval.
„Pohnul se…“ Následně i otevřel oči, chvíli se díval před sebe, snažil se nejspíše zaostřit rozmazané vidění, poté se zvedl a s dlouhým zívnutím se protáhl. Rozhlédl se kolem, hledal dívku, kterou večer uložil na deku naproti sebe, ale deka ležela na zemi osamocena.
„Utekla snad?“ vyhoupl se s lehkostí na nohy, mohla si tedy z bezpečného úkrytu, za koněm, který si ji nevšímal a spokojeně spásal trávu pod svýma nohama, prohlédnout i jeho stavbu těla. Zvědavě si prohlížela jeho hrudník.
„Ona nemá…“rukama si nepřítomně sáhla na své přednosti, zatímco pohledem stále hypnotizovala jeho hrudník.
„Ah, támhle ste, už jsem se lekl, že jste mi utekla!“Zamával jí a začal do ohně přikládat dřevo, rozfoukal oheň, který se na několikátý pokus opět rozhořel.
„On na mě mluví… neměla bych mu odpovědět? Asi by neměl vůbec zjistit, že se ho bojím, ale stejně musím být ostražitá….“ Pomyslela si se zamyšleným pohledem a jen nahnula hlavu ke straně, pohledem uhnula ke kožené brašně na boku koně. Vykukoval z ní nějaký kovový držák. Opatrně záhadnou věc vytáhla, vzdáleně to připomínalo pánvici, ale když se to dalo použít, bylo jí jedno, co to je. Nenápadně odhrnula dlouhý pískově žlutý plášť a schovala pod něj k opasku, u dlouhé hnědé sukně, které jí splývala přes útlé boky k zemi, potencionální zbraň.
„Vyrazíme na cestu, jen co něco malého sníme…“Přiblížil se ke koni, za kterým stála, ona o pár kroků ustoupila, tvářila se při tom velmi podezřívavě. Jen na ni pohlédl s jedním zdviženým obočím, vzal si lehký jednoduchý luk s pár šípy a vrátil se k ohni, kde měl nějakou další svoji menší brašničku.
„Půjdu něco ulovit, zatím tady počkejte.“ Usmál se a zmizel v lese.
„Copak můžu jinak?“zaprskala, posadila se do trávy a čekala, až se vrátí s něčím k jídlu, začínala mít hlad, taky se cítila celkem slabá. Přemístila se proto k ohni, kde si přidřepla, kolena objala pažemi a zamyšleně sledovala plápolající oheň. Vrátil se po nějaké půl hodině s jednou kachnou, pár vejci a větším zajícem. Nevšimla si ho, zaslechla až křupnutí větvičky, na kterou šlápl. Než stačil mrknout, stála před ním s napřáhnutou pánví, připravená zaútočit. Překvapeně pustil svoji kořist a zvedl ruce dlaněmi k ní.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit…“Promluvil pomalu, aby dívku nevyprovokoval. Pánev uchopila do obou dlaní a namířila s ní na rytíře před sebou. Opatrně zvedl ze země zvěřinu, vejce se rozbila, ta už nikdo nemohl zachránit, zbyla tedy kachna a zajíc. Obešel dívku obloukem k ohni, kde začal za neustálého dozoru chystat snídani.
„Jíte doufám maso…“Vzhlédl k ní, povolila paže a pánev schovala zpátky pod šaty.
„Nemám s ním problém.“Odpověděla krátce, sedla si k ohništi naproti něj, aby ho dobře viděla. Zasmál se.
„Teda, musím vám říct, že z vás jde až hrůza, ale mě se bát nemusíte. Chci vám pomoct, ne vám ublížit.“ Přesto k němu nepřestala cítit jistý respekt, ale jedno ji uklidňovalo, on měl teď nejspíš větší strach z ní, než ona z něj.

konec flash backu

 Slunce pomalu zacházelo za fialové lány levandulí, v dálce se třepotal pouze oheň, který si rozdělalo její služebnictvo. Pomalu se vracela zpátky k domu.
„Mám ještě jednu věc, kterou chci udělat… Začnu hned zítra, snad mě guvernér Anglie vyslechne!“ Pomyslela si upírka, mírně otevřela se slabým zavrzáním bílou branku u plotu, zůstala stát za černými ženami a muži, kteří pro ni dělali.
„Slečno Ralliso přidejte se k nám!“Zavolal na ni Gurea. Jen se usmála, byla ráda, že tu tito lidé jsou s ní, cítila se v jejich společnosti lépe, než ve společnosti některých bělochů. Zakroutila hlavou a rázným krokem vykročila k hořícímu ohništi.
„Gureo! Co jsem ti říkala, žádná slečna!“ Řekla káravě, ale při tom se usmívala.
„Omlouvám se, slečno Ralliso.“
„Ach bože, ty jsi nepoučitelný…“

Další díl