Fantasy příběhy

15. Bílé růže na hrobě

Předchozí díl

Zastavili u vysokého starého dubu, který tam stál již od jeho dětství. Vypnul motor a podíval se místo před sebou. Bylo to už mnoho let, co zde byl naposledy. Připomínalo mu to minulost a velkou ránu, kterou si myslel, že nepřekoná, ale přece jen to zvládl. Při poslední návštěvě bylo pochmurné počasí se silným deštěm, dnes se počasí podobalo tomu předešlému. Působilo to na něj více smutně, než očekával. Některé rány se zahojily, ale jizvy zůstaly. Ztěžka si povzdechl, ale z myšlenek ho probral hlas po jeho pravici.

,,Tati, děje se něco?“ jemný dívčí hlásek ho vrátil zpět k ní.

Otočil se s mírným úsměvem na tváři zhruba k dvanáctileté dívence, co seděla na sedadle spolujezdce.

,,Nic, drahoušku, jen jsem zavzpomínal na staré časy. Tak pojď, půjdeme dát věnec na hrob.“ otevřel dveře od svého auta a než je zavřel, stačil si všimnout, že dvacet metrů od nich stojí další drahé nablýskané auto.

,,I ty svíčky.“ jeho dcera vzala věnec se svíčkami, co přivezli a zabouchla kufr od auta.

,,Můžeme?“ chytil svou dceru za ruku a spolu se vydali na hřbitov v Rainday, v městečku, kde on vyrůstal. Bylo to už dlouho, co zde byl, ale přesto si pamatoval každou malou část, přesto si všiml, že město prošlo velkými změnami. Jeho dcera pustila jeho dlaň a vyběhla ke vstupní bráně. Ta byla napůl vyvrácené a zrezavělá, jelikož kov neodolal dešti a nikdo za celé léta bránu nevyměnil. Prošli dovnitř a zůstali stát, jeho dcera čekala, kudy má jít dál.

,,Tati?“ otočila se na něj a čekala na jeho odpověď.

,,Změnil se i hřbitov. Takhle si ho nepamatuji.“ hned za vstupní bránou byla úhledně rovná pěšinka s bílých kamínků, podél které byla vysázena alej sakur. Všimli si, že od hlavní pěšinky se dělí další menší, které vedly k jednotlivým hrobům, takže to při pohledu z výšky dávalo tvar koruny listnatého stromu.

,,Nevím, jak to vypadalo předtím, ale takhle je to nádherné.“ jeho dcerka se usmála a konečně přinutila svého otce k pohybu, když ho táhla za sebou. Prošli skoro nakonec hřbitova. Věděl, že i kdyby ho nový vzhled hřbitova zmátl, tak určitý hrob, který hledal, nikdy.

,,To je ten hrob?“ ukázala na hrob, který stál na konci pěšinky. Byl tak majestátní a chvílemi připadal i člověku krásný. Červeně mramorová plocha se leskla do dálky a zlaté písmo na ní vyryté šlo přečíst i z větší dálky. Vedle tohoto hrobu byli další čtyři menší, ale přesto stejně krásně vyzdobené, i když s tím největším se nemohli měřit.

,,Ano, zlatíčko, to je ten hrob.“ její otec se zastavil spolu s ní u hrobu. Chvíli jen tak stál a sledoval pět hrobů těsně vedle sebe.

,,Vezmi svíčky a na každý dej jednu, ano?“ pohladil dceru po jemných vláscích. Mile se usmála a s přikývnutím to šla udělat. On se mezitím sehnul a díval se do bílých kamínků, co vyplňovaly vnitřek hrobu. Pak si teprve všiml, že ve váze stojí krásně rozkvetlé rudé růže, musel je sem někdo dát nedávno.

,,Takže přeci jen tady někdo chodí.“ spokojeně se usmál a musel říct, že mu spadl kámen ze srdce. Jak se zdálo, jenom on tohle zanedbával.

,,Omlouvám se, že jsem nepřišel dříve, ale nemohl jsem. Nemohl jsem kvůli té bolesti, co jsem cítil. Myslel jsem, že zapomenu, ale to bych zneuctil památku na tebe. Chybíš mi.“ podíval se na fotku osoby, která byla vložena do středu hrobu. Sám ji vybíral, ale teď měl pocit, jakoby tu osobu nikdy neznal. Nebo doopravdy zapomněl na ten vzhled? Položil tam smuteční věnec a vstal, přičemž se ještě chvíli díval do její tváře. Pak se jen spokojeně usmál a chtěl se vydat s dcerou zpět k autu, ale po dívce nebylo vidu ani slechu.

,,Tak fajn, zlatko. Na schovávanou můžeme hrát jindy. Musíme už jít.“ zvýšil trochu hlas, aby ho slyšela, přesto nechtěl dělat povyk na hřbitově. Netrvalo dlouho a zpoza stromů vykoukl obličej jeho dcery, která se tvářila velmi zmateně.

,,Stalo se něco, zlatko?“ podíval se na ni, načež si dřepl a naznačil jí, ať jde k němu.

,,Tamten pán tvrdí, že tě zná a že je tvůj bratr.“ otočila se a poodběhla k jedné ze sakur. Zpoza ní vyšel dospělý muž v šedém kabátě a s kytkou bílých růží v ruce.

,,Dlouho jsme se neviděli...“

Podívali se jeden druhému do očí.

,,Sophie, pojď ke mně.“ zavolal si dceru zpět k sobě, kde ji objal okolo ramen.

,,Zdravím tě, Danieli i tebe, Sophie.“ Nick se usmál na dívenku. Tahle dívka měla plavé vlasy a světlé oči, takže nebyla ani po Danielovi, ale po své matce, přesto jméno dostala po ženě, kterou oba milovali.

,,Slyšela jsem o tobě hodně věcí strýčku. Je to už dávno, co jsem tě naposledy viděla, tak promiň, že jsem tě nepoznala.“ byla slušně vychovaná.

,,To nic, dítě. Ani se nedivím, naposledy si mě viděla, když ti byli tři. A doufám, že si o mě slyšela jen to nejhorší.“ zazubil se na ni, načež se podíval na Daniela. Jeho bratr se velmi změnil. Na tváři byly vidět vrásky, celkem ztrhaná pokožka a ke všemu brýle, ale svůj klidný a vyrovnaný postoj měl neustále, alespoň v tomhle se nezměnil. Daniel si naopak prohlížel Nicka, ten byl pořád stejný. Možná mu jen přibylo více vousů na tváři, ale jinak byl takový, jakého si ho pamatoval.

,,Sophie, běž do auta. Za chvíli přijdu a pak navštívíme tetu Klaudii. Tu si určitě pamatuješ.“ pobídl jí a ona poslušně přikývla, ale pak se ještě zastavila u strýce.

,,Strýčku, pojedeš taky s námi za tetou?“

,,Já bydlím vedle ní a budeš mít i příležitost poznat tetu Katie se strýčkem Roderickem. Co zemřela její nejlepší kamarádka, tak se hodně spřátelila s Klaudií a pomohly si s tím nějak srovnat. A Roderick zůstal s ní. Žijeme tady teď nějak všichni pohromadě.“ pohladil ji po světlých pramenech a zahleděl se na bratrových očí. Jakmile byla dívka pryč na dohled, promluvil jako první.

,,Já neutekl jako někdo jiný. Ale my s Klaudií to chápeme, Danieli. Miloval jsi ji stejně hluboce jako já.“ Nick vzal bílé růže, naposledy k nim přičichl a položil je vedle smutečního věnce.

,,Bílé? Ty Sophie vždy milovala.“ usmál se.

,,Sophie? Jméno tvé dcery jako vzpomínka na ženu, kterou jsme milovali? Nikdy jsem se tě nezeptal, proč zrovna tohle jméno pro tvou dceru.“ Nick se podíval na bratra, ten váhal s odpovědí, ale pak se vyslovil.

,,Když Sophie umřela, myslel jsem, že už nikdy nebudu žít. Pak jsem potkal Emily, pomohla mi tu bolest překonat a po čase jsem začal žít, když jsem zjistil, že tuhle osobu miluji, protože pro mě neuvěřitelně moc udělala. Věděla o mě a mé minulosti vše, netajil jsem jí nic. Když se narodila naše dcera, sama navrhla tohle jméno a já souhlasil. Začal jsem znovu žít, budovat kariéru a mám rodinu, co mě miluje. A co ty, tvá rodina?“ Daniel se postavil vedle bratra a oba se spolu dívali na Sophiinu fotku na hrobě.

,,Mou rodinou jsou mi rodiče s Klaudií, která taky nemá děti, a pak Katie s Roderickem a nesmím zapomínat na tebe a tvou rodinu. Navíc neuteče chvíle od toho dne, kdy k nám do bunkru vtrhl Xavier Perez a před našima očima Sophii zastřelil. Není minuta, kdy bych na to nemyslel. Nejde o to, že bych měl strach mít rodinu, ale měl jsem strach, že bych nikdy nepřestal milovat ji. V mém srdci byla Sophie, je a myslím, že nadále bude. Nemůžu milovat jinou ženu, když stále miluji ji a alespoň jednou chci být věrný své lásce, i když už není mezi námi.“ Nick se usmál na Daniela, který jen chápavě přikývl. Chvíli si ho prohlížel a pak ukázal na hrob.

,,Chodil si tady často, že?“

,,Oba s Klaudií, no spíše Klaudie se stará o to, aby měla Sophie a její rodina klid a pořádek.“ oba dva se podívali naposledy na fotku Sophie, kde se vesele usmívala a dávala jim tak aspoň útěchu, že se nemají trápit a mají žít dál.

,,Chybíš nám.“ oba dva se chytili okolo ramen a odcházeli v poryvu větru z hřbitova při závěji růžových lístků ze sakur, když přišli položit svíčky a květiny na hrob Sophii, která byla stále v jejích vzpomínkách a navždy zůstane v jejich srdcí, kde bude mít své místo.

Konec...