Fantasy příběhy

14. Vnitřní síly jsou nezkrotné

Předchozí díl

Stalys se opět probouzela k životu, za posledních dní to bylo po několikáté, takže si připadala, jako by její hlava bylo jedno velké bzučící hnízdo vos. Chytila se za spánky a snažila se rozpomenout, v hlavě ji jen utkvěly slova na Alina a den, kdy ho viděla naposled, když si vzpomněla na svého bratra, bylo jí hned smutno, měla ho vždy ráda a on ji, to on ji vychovával. Rozhlédla se okolo, všimla si Bravega a Geirekéna, který se nechal hladit. Jen překvapeně koukala, bylo to těžké vzpomenout si, měla pocit, jako by si povídali o minulosti, ale spíše to byl jen její sen a bujná představivost.

,,Jak si to udělal, Geirekén k sobě nikoho kromě mě nepustí.“ všimla si jen jeho chladného výrazu, ale nebyl ani tak chladný jako spíš bolestný.

,,Stalo se něco?“ přišla k němu na jeden metr, měla strach, aby ho nijak nenaštvala.

,,Nemusíš se bát jít blíž, protože jediné, co teď chci, je tvoje blízkost.“ Braveg se k ní otočil a vtiskl si ji k sobě do náruče, tiskl ji tak pevně, že zakašlala, proto jemně povolil, ale nepouštěl ji od sebe, potřeboval ji mít u sebe. Byl zase vinen, zase na ní spáchal zločin, který slíbil, že už neudělá, ale situace ho donutila slib porušit.

,,Bravegu, jsem tady...tady u tebe...s tebou...nemusíš mě tak mačkat, nehodlám nikam jít. Copak se stalo, hm...?“ pohladila ho po tmavých kadeřích, dělala jako že nic neví, ale popravdě, použila sílu ze svého hřebce, aby zabránila vymazání její paměti, nahrála to na Bravega, jen si myslel, že nic neví, přitom věděla vše. Zlobila se, protože si uvědomovala, že přece jen byl okouzlen její sestrou i přesto všechno co jim dvěma udělala, částečně musel chtít poznat i Ilryu, což mu nijak nezazlívala, jen byla z toho smutná, byla mladá oproti její sestře, takže není divu, že muži chtějí okouzlující světlovlasou Omeru. Oba museli tehdy v tom lese hrát, že se mají rádi a i potom v posteli, to on musel být skvělý herec, nedokázala by se přetvařovat jako on a tak dlouho přede všemi. Možná proto ho milovala nyní mnohem víc než kdykoliv předtím, ale jen do okamžiku, když si všimla Maisyho. Ležel v kaluži krve a dračí mládě ho požíralo. Teprve teď si na něj vzpomněla a uvědomila si, že tady celou dobu nebyl, úplně zapomněla i na draky. Chytla se za ústa, po tváři jí začaly stékat slzy, zaplnil jí hněv.

,,Maisy...ne...to nééé...“

,,Stalys.“ chytil ji za ramena, ale ona jeho ruce vztekem shodila, byl synem draka, jeden z nejsilnějších bytostí na tomhle světě, mohl ho zachránit, ale on si s ní povídal a nechal dračí mládě, ať požírá jeho mrtvolu. Maisy byl pro ni přítel a bylo to jako by drak požíral Jeika, vzpomněla si i na něj, jak moc by ho chtěla mít u sebe, ale on byl daleko, nevěděl o tom, co se s ní děje, nemohl jí nijak pomoc, musela to zvládnout sama.

,,Stalys ne...nepřemýšlej nad tím, budu tě muset zastavit.“ Braveg ji chytil jemně za ruku, ale ona se mu vztekle vysmekla, tohle přehnal, překročil veškeré hranice, které hodlala trpět. Bylo jí jedno, že ví, kdo skutečně je, vlastně by si tohle neměla nikdy dovolit, ale ona byla divoký Omerkin a když se do ní zamiloval, měl to už dávno vědět a dávno se s tím naučit žít, jak by nevěděl, že jí to zabolí, když uvidí, že drak požírá někoho, kdo ji chránil a byl jejím přítelem. Zlostně zařvala na draka, nedělala si nic z toho, že je dvakrát větší jak ona, měla svou formu bestie, její zuby se chtěly zakousnout do dračího masa. Dračí mládě zaujalo bojovou pozici proti ní, už se dostatečně oklepalo, bylo schopné se samo bránit, hledala jeho matku, ale ta tady nebyla, takže to musela přežít a nejspíš šla hledat potravu.

,,Až se vrátí, už nebude muset hledat jídlo.“ zuřivě zaútočila na draka před sebou.

,,Ne! Stalys, přestaň!“ Braveg se chtěl vydat za ní, ale Geirekén mu zahradil cestu svými nebezpečnými kopyty, dračí syn se podíval do jeho očí, nemusel hádat, věděl to jistě, hřebec princezny vydal svou energii k tomu, aby zamaskovala to, že zná pravdu. Ovládl ho vztek silného draka, tohle se neslušelo dělat, když mu to slíbila, probudila se v něm pýcha a nadmutost syna dračího krále, musel se plně soustředit na uklidnění, jinak by ji asi svou neovladatelností draka zabil. Věděl, že si za to může sám, to on jí neřekl úplně všechno, úplně na to zapomněl, ale i tak, kdyby ho poslechla, nemusel by být v této situaci, proto se snažil draka i princeznu Omerkinů uklidnit.

,,Přestaň, Stalys..no tak, je to drak. Jeden z posledních draků na tomhle světě..je to-“ nestačil doříct, neboť princezna podřezala svými drápy dračímu mláděti hrdlo a prokousla mu krční tepny. Nepoznával ji, změnila se, od té doby, co se do ní zamiloval se změnila, nebyla to ona, nemohla to být ta žena, kterou kdysi dávno tak strašně moc miloval, o své lásce k ní teď pochyboval, nemohl milovat tuhle stvůru.

,,Stvůru???“ úplně zapomněl, že při své síle se mu může dostat do hlavy a slyšet jeho myšlenky.

,,Já že jsem stvůra, to ty sis věčně hrál s mými myšlenkami, to ty si ze mě udělal, to co jsem, to ty si mě naučil tak moc nevěřit a nenávidět, to ty můžeš za smrt mého bratra, to ty sis hrál s mou sestrou, za všechno můžeš ty, bylo by lepší, kdyby si mě nechal tenkrát zemřít a nebo, aby si zemřel sám. Jak můžeš takhle se sebou žít, nedivím se, že tě bratr nenávidí, jenom si mi ubližoval a všem okolo taky, prosazoval si vlastní cíle, ale ostatních ses nezeptal na jejich pocity. Nenávidím tě...nenávidím, vše jen kvůli tobě a tvému drakovi v těle.“ plivla mu před nohy, byla úplně ovládnutá vztekem, ale vše, co řekla, byla jenom pravda, měla právo se zlobit a chovat se tak, jak se chová, ale tohle nehodlal trpět. Byl drak a k drakovi se nikdo nebude takhle chovat, úplně zapomněl na ovládání se a vyrazil proti ní. Do rány mu ale skočil Geirekén, který skončil s rozpáraným tělem od krku až k zadní noze, Stalys pouze vypískla hrůzou, cítila k němu lásku i přes svou zlobu, ale její zlá část, ta část nezkrotného Omerkina ji ovládla, zastřela jí mysl a vymazala existenci Stalys, tohle byla Stalysino temná já, které měla vždy v sobě, ale nikdy se nedostala na povrch jako právě teď, její mysl byla opět zastřena, stejně jako ta jeho. Braveg, ten hodný Braveg, tam byl, ale jeho dračí já, ta zloba přinutila jeho sílu draka vyplout na povrch těla a ovládnout jeho myšlení, Braveg bojoval, vzpíral se, ale síla draka, kterou tak dlouho nepoužíval a nekontroloval ho jednoduše ovládla, mohl jen litovat, že se nesnažil své pravé já neustále kontrolovat, úplně zapomněl na pocity jeho draka, tak dlouho neslyšel svou neuvěřitelnou sílu, že neměl potřebu se jí zabývat, což byla chyba a on to věděl. Poznal ale, že nemůže pro Stalys udělat nic, modlil se jen, ať se přemůže a schová svou moc zpátky do sebe, jinak ji může zabít, rozzuřený drak se dá jen špatně ovládnout a opět zklidnit, i když jde o ženu, kterou miluje, je jen jeden případ, kdy drak zaútočí na svou lásku, je jen jedna možnost, kdy to udělá, on to zapomněl Stalys říct dřív, než zaútočila na to mládě, proto se to rozhodl udělat teď. Byl už v podobě draka, ale jeho myšlenky slyšela. Obrovský černo stříbrný drak se nad ní vztyčil a zařval směrem k ní. Nehodlala na nic čekat, slyšela, že jí Braveg chce varovat, ale byla tak princeznovská, že použila svou sílu a jednou myšlenkou zlomila matce malého draka vaz, když letěla zpět za svým mládětem, které bylo už mrtvé, velký drak si všiml, jak stříbrná dračice padá k zemi, spadla jen kousek od jeho nohou bez známky života. Stalys se jen usmála, Braveg vykřikl zděšením a bolestí, nikdy tohle u něj neslyšela, pak se konečně zaposlouchala do jeho myšlenek. Slyšela jeho rozklepaný hlas, plakal, tohle u něj nikdy nezažila, byl to tak silný, odhodlaný a nezlomný muž, že jí to vyvedlo z míry.

,,Drak zaútočí na milovanou osobu jenom tehdy, když nějak ublížíš členům jeho rodiny. Zabila si dva z mé rodiny, ta dračice....byla to moje mladší sestra Ewriel.“ slyšel jeho nářek a pak jen řev draka toužícího po pomstě.

,,Draci vždy bojují a chrání své rodiny, moje síla po tobě půjde, já ti nechci ublížit, ale nevím, jak dlouho ho udržím, uteč, Stalys, uteč...běž, rychle...“ byla to prosba se strachem a bolestí, ale cítila z něj chlad vůči ní, chtěl ji jenom zachránit život, jinak nic víc v tom nebylo. Chápala jeho vztek a on chápal zase ten její, ona ale musela utíkat od muže, který ji byl vždy oporou, vždy jí chránil. Byl tím jediným, co měla a koho znala, on zas měl jenom ji, přesto, že ji tak moc miloval, měl teď chuť ji zabít. Rozeběhla se pryč, byla již skoro u vesnice, když uslyšela hlas Bravega, ale nebyl to jeho drak, byl to skutečný jeho hlas.

,,Utíkej rychle, Stalys, za tebou...!!!“ řev se nesl nesmírně daleko.

Pokračování příště...

Další díl